Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ramón Saúl Sánchez (* 1954)

“El fuego de dignidad humana se prenderá y va a arrasar con esta dictadura“

  • nacido el 1 de septiembre de 1954 en Cuba, en la ciudad de Colón, provincia de Matanzas, en una familia campesina de escasos recursos

  • en 1966, su padre envió a él y a su hermano a los Estados Unidos para evitar el servicio militar obligatorio en Cuba

  • en Miami, se unió a la resistencia armada contra el régimen revolucionario de Fidel Castro

  • en 1982, se negó a testificar ante un tribunal estadounidense sobre las actividades del grupo Omega 7, que llevaba a cabo atentados con bombas y al que se le atribuía el asesinato de un diplomático cubano

  • por desacato a un tribunal independiente de los Estados Unidos, pasó cuatro años y medio en prisión

  • en 1988, fue liberado y decidió continuar su lucha por la libertad de Cuba a través de medios no violentos

  • fue cofundador del Movimiento Democracia, organizando campañas contra el endurecimiento de la política migratoria de Estados Unidos hacia los cubanos

  • bajo el nombre de Flotilla Democracia, coorganizó viajes en barco desde Florida a Cuba con ayuda humanitaria

  • reside en Miami, EE.UU., y no ha vuelto a su país natal desde que tenía doce años

*** Český příběh následuje po španělském originále ***

“Tuve mucho tiempo. Pensé en por qué tenemos que luchar por algo tan noble como la libertad con algo tan terrible como la violencia. Comprendí que es un gran mal, esas revoluciones violentas que ocurren cada treinta o cuarenta años. El derrotado se convierte en libertador y, al mismo tiempo, en un nuevo tirano. Es un círculo vicioso”, relata el exiliado cubano Ramón Saúl Sánchez sobre cómo, durante más de cuatro años en prisión en Estados Unidos, llegó a la decisión de cambiar las armas por la resistencia pacífica en su lucha por una Cuba libre.

Son ejecuciones, dijo mi abuela

Cuando la revolución triunfó en Cuba, él tenía cinco años. La dictadura de Fulgencio Batista fue reemplazada por el régimen totalitario de Fidel Castro. Sus padres, campesinos pobres, estaban en proceso de divorcio. Su recuerdo del cambio de régimen está marcado por el miedo. “Vivíamos con mi abuela en una modesta casa rural. Se escuchaban disparos por todas partes. Mi abuela se asustó. Quisimos refugiarnos en casa del vecino. De repente, oí un chasquido, como si alguien estuviera cargando un viejo fusil. No sé si era un soldado de Batista o un revolucionario. Le dije a mi abuela que mi corazón se me había salido del cuerpo. Y aquel hombre armado se rió: ‘Tengo tu corazón en la mano, lo atrapé’”, recuerda Ramón Saúl Sánchez.

Con el nuevo régimen, su familia perdió su hogar y su sustento. Tenían dos chozas, unos pequeños campos de cultivo y una vaca. Tuvieron que abandonar su tierra porque, supuestamente, en su lugar se construiría una escuela técnica industrial. Según el testimonio de Ramón, nunca se construyó, aunque durante años hubo un enorme cartel anunciándolo. También recuerda que desde una cantera cercana solían escucharse disparos. “Mi abuela decía que eran ejecuciones. Yo era un niño, no entendía, pero intuía que estaba ocurriendo algo terrible. Mataban a personas que no estaban de acuerdo con el régimen”, cuenta a los documentalistas de Post Bellum el exiliado de 63 años, que vive en Miami, EE.UU.

Cuando tenía doce años y su hermano once, sus padres decidieron enviarlos al exilio. “En esa época, el régimen enviaba a miles de cubanos a Angola y a otras partes del mundo para luchar y morir por los intereses de la Unión Soviética. Nos enviaron a EE.UU. por miedo a que nos obligaran a participar en esas aventuras de Castro. Así comenzó mi exilio de cincuenta años. Y durante todo este tiempo, he soñado con regresar a una Cuba libre”, relata.

Desde los quince años en la resistencia armada

En los Estados Unidos, los niños fueron acogidos inicialmente por familiares de la nueva esposa de su padre. Ramón nunca volvió a ver a su abuela ni a su madre. No sabe dónde están enterradas. A los trece años, comenzó a trabajar en un pequeño mercado, donde conoció a un joven vinculado al grupo paramilitar de resistencia Alpha 66. “Le dije que también quería luchar por la libertad de Cuba. Él respondió que era demasiado joven, pero finalmente intercedió por mí y dejaron unirme. Tenía quince años. Mi padre se enfureció porque temía que me mataran. Así que me escapé de casa”, recuerda Ramón.

Aprendió a manejar armas. “Me entrené solo y también enseñé a muchas otras personas a combatir en el mar y en comandos. Me fui involucrando cada vez más. Nos preparábamos para el momento en que entraríamos en combate directamente en territorio cubano. Ese era mi sueño. Queríamos derrocar una dictadura que ejecutaba y torturaba a miles de personas solo por estar en desacuerdo con el régimen, que dividía familias y mantenía a un cuarto de millón de personas en prisión. Aunque nuestra lucha no siempre fue como la imaginé, participé en varias operaciones. Luego pasé a otras organizaciones y me involucré en más batallas. No lo hacía por odio, sino por amor a mi patria”, afirma Ramón.

Huelga de hambre y prisión por los hermanos de lucha

El régimen cubano lo considera un terrorista. También tuvo problemas en los Estados Unidos. “Un día fui citado ante un gran jurado federal de los Estados Unidos que investigaba las actividades del grupo anticastrista Omega 7. Me negué a testificar. No quería traicionar a mi gente, aunque no estuviera de acuerdo con sus métodos. Me encarcelaron para forzarme a cambiar de postura. Para demostrar que hablaba en serio, inicié una huelga de hambre. Después de veintiséis días, caí en coma”, relata Ramón. Finalmente, le administraron alimentación artificial y logró sobrevivir. Más adelante, realizó varias huelgas de hambre en señal de protesta.

Afirma que los tribunales investigaban un intento de atentado contra Fidel Castro durante su visita a la ONU. Según el diario estadounidense Miami New Times, la investigación se centraba principalmente en más de treinta atentados con bomba en Miami y Nueva York en los años setenta y principios de los ochenta, así como en el asesinato del diplomático de la ONU Félix García Rodríguez, quien fue asesinado a tiros en 1980. Se señalaba a la radical Omega 7 como la responsable.

El periodista e historiador británico Richard Gott, en su libro Cuba: Una nueva historia, menciona que los exiliados cubanos de Miami estuvieron involucrados en numerosos actos violentos. Entre ellos, destaca el atentado terrorista de 1976, cuando una bomba colocada en un avión cubano explotó poco después del despegue en una escala en Barbados. A bordo viajaba el equipo nacional de esgrima, que regresaba de Venezuela a La Habana. Murieron 73 personas. “Hasta el 11 de septiembre de 2001, fue uno de los peores actos de terrorismo aéreo. Los responsables de colocar la bomba fueron dos venezolanos, pero detrás de toda la operación estaban los exiliados cubanos Orlando Bosch y Luis Posada Carriles, quienes trabajaban para la CIA. Bosch fue absuelto y Carriles escapó de la cárcel”, señala el historiador.

Revelación en una prisión estadounidense

Por negarse a testificar en el caso del grupo Omega 7 y por desacato al tribunal, Ramón afirma que fue condenado inicialmente a nueve años de prisión. “Fue la sentencia más larga en la historia de los Estados Unidos por negarse a declarar. Más tarde, me la redujeron a cuatro años, pero para entonces ya había cumplido cuatro años y medio”, cuenta.

Estuvo encarcelado en Springfield, Misuri, y luego en Indiana. “Allí, en las profundidades de la prisión de Terre Haute, la misma donde estuvo Al Capone, tuve mucho tiempo para reflexionar. Por supuesto, no quería estar en prisión. Me costó mi matrimonio y provocó la disolución del movimiento al que pertenecía en ese momento. Pero fue una lección valiosa, y estoy agradecido por ella. Comprendí que la violencia es un gran mal. Me prometí que, cuando saliera, hablaría con mis compañeros y los convencería de luchar por medios pacíficos. Y eso fue lo que hice”, explica Ramón.

Al principio, muchos se burlaron de él y lo acusaron de haberse acobardado en prisión. Sin embargo, comenzó a organizar reuniones entre grupos del exilio cubano, lo que llevó a la formación de la Comisión Nacional Cubana, cuyo objetivo era luchar contra el régimen de Castro a través de la resistencia no violenta.

Desde los años noventa, participó en la organización de la llamada Flotilla Democracia. “Navegábamos hasta las costas cubanas exigiendo el derecho de los cubanos a regresar a su patria, organizábamos protestas y también llevábamos ayuda humanitaria”, relata Ramón.

Junto con sus compañeros, ayudó a cubanos que intentaban huir ilegalmente hacia los Estados Unidos en balsas improvisadas, conocidos como “balseros”.

También exigieron justicia por el ataque de las fuerzas de seguridad cubanas contra un grupo de refugiados en 1994. En ese incidente, un remolcador que transportaba más de setenta personas hacia los Estados Unidos fue hundido por la guardia costera cubana. Alrededor de cuarenta personas murieron, incluidos diez niños.

En el primer aniversario de la tragedia, navegaron hasta el lugar del hundimiento para rendir homenaje a las víctimas. “Queríamos recordarle al mundo que este crimen inhumano seguía impune. Fuimos rodeados por patrullas cubanas que embistieron nuestras embarcaciones. Varios compañeros resultaron heridos y nuestro barco, Democracia, sufrió graves daños. Pero el ataque fue captado por los medios de comunicación y se difundió por todo el mundo. Desde entonces, comenzamos a llamarnos el Movimiento Democracia“, concluye Ramón.

Pies secos, pies mojados

El historiador y periodista Richard Gott, en su libro Cuba: Una nueva historia, describe el contexto de una de las muchas crisis migratorias cubanas. Tras los disturbios en La Habana en 1994, Fidel Castro anunció que levantaría los controles y permitiría la salida de quienes desearan abandonar la isla.

“Cientos de personas se congregaron en la costa, listas para embarcarse en balsas y barcos improvisados. Como era de esperarse, los Estados Unidos entraron en pánico. Temiendo una repetición del éxodo del 1980, cuando más de 100,000 refugiados llegaron a Miami, el presidente Bill Clinton decidió derogar la ley de 1966, que garantizaba asilo automático a los cubanos que llegaran a aguas estadounidenses”, relata el historiador. Las patrullas fronterizas de los Estados Unidos comenzaron a interceptar a los balseros y a enviarlos a un campamento improvisado en Guantánamo. Para septiembre de 1994, había, según Gott, 21,000 cubanos internados allí.

En 1995, Clinton modificó la política migratoria con la norma “pies secos, pies mojados”. Según esta, los cubanos que llegaban a tierra firme podían quedarse, mientras que aquellos detenidos en el mar eran devueltos a Cuba.

Ramón Saúl Sánchez y su grupo se opusieron a esta política. “Al principio, nos sentábamos en medio de las calles para bloquear el tráfico. Muchos fuimos arrestados, pero continuamos. Finalmente, logramos que los Estados Unidos aceptaran a los cubanos detenidos en Guantánamo y en otros lugares”, explica. Para apoyar a los balseros, realizó múltiples huelgas de hambre. “Por ejemplo, cuando un grupo de refugiados llegó a un faro estadounidense, el gobierno dijo que no contaba como territorio de los Estados Unidos y quería devolverlos a Cuba. Nosotros luchamos por ellos. En otro caso, logramos que los cubanos que ya habían sido deportados recibieran visas y pudieran regresar a los Estados Unidos legalmente”, relata.

En 2016, Ramón participó en protestas contra la exclusión de los cubanoamericanos de la reanudación del transporte marítimo entre los Estados Unidos y Cuba. Sin embargo, la campaña más importante, según él, es la de la Primavera cubana, que exige elecciones libres en Cuba. “Raúl Castro debía renunciar el 24 de enero de 2018. No queremos que simplemente se traspase el poder, como ocurrió en el caso de Fidel. Si el pueblo cubano no levanta la voz, la dictadura solo señalará a su próximo sucesor“, concluye Ramón.

*** Česká verze ***

„Měl jsem spoustu času. Přemýšlel jsem, proč musíme bojovat za něco tak vznešeného, jako je svoboda, něčím tak strašným, jako je násilí. Pochopil jsem, že je to velké zlo, ty násilné revoluce, které se odehrávají každých třicet čtyřicet let. Poražený se mění v osvoboditele a zároveň v nového tyrana. To je začarovaný kruh,“ vypráví kubánský exulant Ramón Saúl Sánchez, jak během více než čtyřletého pobytu v americkém vězení dospěl k rozhodnutí, že v boji za svobodnou Kubu vymění zbraně za nenásilný odpor.

To jsou popravy, řekla babička

Když na Kubě zvítězila revoluce, bylo mu pět let. Diktaturu Fulgencia Batisty vystřídal totalitní režim Fidela Castra. Rodiče, chudí zemědělci, se právě rozváděli. Vzpomínku na změnu poměrů má spojenou se strachem. „Žili jsme s babičkou ve skromném venkovském domku. Všude kolem byla slyšet střelba. Babička dostala strach. Chtěli jsme se jít schovat k sousedovi. Najednou jsem uslyšel cvaknutí, jako když někdo nabíjí starou pušku. Nevím, jestli to byl Batistův voják, nebo revolucionář. Řekl jsem babičce, že mi vyskočilo srdce z těla. A ten ozbrojenec se smál: ‚Mám tvé srdce v ruce, chytil jsem ho!‘“ vzpomíná Ramón Saúl Sánchez.

S novým režimem rodina přišla o dům a živobytí. Byly to dvě chatrče, k tomu malá políčka a kráva. Museli své hospodářství opustit, protože na jeho místě se prý mělo stavět technické učiliště. Jak říká pamětník, nikdy se nepostavilo, jen velký billboard to ještě mnoho let hlásal. Vzpomíná také, že se z nedalekého lomu často ozývala střelba. „Babička říkala, že to jsou popravy. Byl jsem malý, nechápal jsem to, ale tušil jsem, že se děje něco strašného a nedobrého. Zabíjeli tam lidi, kteří nesouhlasili s režimem,“ říká dokumentaristům Post Bella třiašedesátiletý exulant žijící v americkém Miami.

Když mu bylo dvanáct a bratrovi jedenáct let, rodiče se rozhodli poslat je do exilu. „V té době posílal režim tisíce Kubánců do Angoly a do dalších částí světa, aby válčili a umírali za zájmy Sovětského svazu. Do USA nás poslali v obavě, abychom se těchto Castrových dobrodružství nemuseli účastnit. Tím začal můj padesát let trvající exil. A celou dobu sním o tom, že se vrátím na svobodnou Kubu,“ vypráví pamětník.

Od patnácti let v ozbrojeném odboji

Ve Spojených státech amerických se chlapců zprvu ujali příbuzní otcovy nové manželky. Svou babičku ani matku už nikdy neviděl. Neví, kde mají hrob. Ve třinácti letech začal pracovat na malé tržnici. Tam potkal mladíka napojeného na odbojovou polovojenskou skupinu Alpha 66. „Řekl jsem mu, že bych chtěl taky bojovat za svobodu Kuby. On na to, že jsem moc mladý, ale nakonec se za mě přimluvil a mohl jsem se k nim připojit. Bylo mi patnáct let. Otec se strašně naštval, protože se bál, že mě zabijí. Tak jsem utekl z domu,“ vzpomíná Ramón Saúl Sánchez.

Začal se učit zacházet se zbraněmi. „Vycvičil jsem se sám, také mnoho dalších lidí jsem naučil bojovat na moři a v komandech. Stále více jsem se angažoval. Připravovali jsme se na okamžik, kdy zasáhneme do boje přímo na kubánském území. Byl to můj sen. Chtěli jsme svrhnout diktaturu, která popravovala a mučila tisíce lidí jen proto, že nesouhlasili s režimem, rozdělovala rodiny a věznila čtvrt milionu osob. I když náš boj nebyl vždy takový, jak jsem si ho představoval, zapojil jsem se do různých akcí. Pak jsem přešel do jiných organizací a účastnil se dalších zápasů. Nedělal jsem to z nenávisti, ale z lásky k vlasti,“ říká pamětník.

Hladovka a vězení za bratry v boji

Kubánský režim ho označuje za teroristu. A problém měl i ve Spojených státech amerických. „Jednoho dne jsem byl předvolán před velkou federální porotu Spojených států, která vyšetřovala činnost proticastrovské skupiny Omega 7. Odmítl jsem vypovídat. Nechtěl jsem zradit své lidi, i když jsem nesouhlasil s jejich metodami. Zavřeli mě, aby mě přiměli ke změně postoje. Abych je přesvědčil, že to myslím vážně, zahájil jsem hladovku. Po šestadvaceti dnech jsem upadl do kómatu,“ říká Ramón Saúl Sánchez. Nakonec dostal umělou výživu a přežil. Protestní hladovku poté držel ještě mnohokrát.

Tvrdí, že soudy tehdy vyšetřovaly pokus o atentát na Fidela Castra během jeho návštěvy OSN. Podle amerických novin Miami New Times šlo především o více než třicet bombových útoků v Miami a New Yorku v sedmdesátých a na začátku osmdesátých let a také o smrt diplomata OSN Félixe Garcíi Rodrígueze, který byl zastřelen v roce 1980.  Právě radikální skupina Omega 7 za to měla být zodpovědná.

Jak píše britský novinář a historik Richard Gott ve své knize Kuba: nové dějiny, kubánští exulanti z Miami měli na svědomí mnoho násilných akcí. Stáli také za teroristickým útokem z roku 1976, při kterém byla umístěna bomba do kubánského letadla. Cestoval v něm i šermířský tým, jenž se vracel z Venezuely do Havany. Bomba vybuchla krátce po vzletu letadla při mezipřistání na Barbadosu. Zahynulo třiasedmdesát lidí. „Až do 11. září šlo o jeden z nejhorších aktů vzdušného terorismu. Za umístění bomby do letadla byli obviněni dva Venezuelané, za celou operací ale stáli kubánští exulanti Orlando Bosch a Luis Posada Carriles, kteří pracovali pro CIA. Bosch byl zproštěn viny a Carriles uprchl z vězení,“ uvádí historik.

Prozření v americkém vězení

Za odepření výpovědi v případu skupiny Omega 7 a pohrdání soudem byl Ramón Saúl Sánchez podle svých slov odsouzen nejprve k devíti rokům vězení. „Byl to nejdelší trest za odmítnutí výpovědi v historii Spojených států. Později mi byl snížen na čtyři roky. To už jsem měl ale za sebou čtyři a půl roku,“ říká.

Byl ve vězení v Springfieldu ve státě Missouri a potom v Indianě. „Tam, v útrobách věznice Terre Haute, té samé, v níž byl Al Capone, jsem měl mnoho času přemýšlet. Samozřejmě, že jsem nechtěl být ve vězení. Stálo mě to manželství a rozpadlo se kvůli tomu hnutí, ke kterému jsem tehdy patřil. Ale byla to užitečná lekce, za kterou jsem vděčný. Pochopil jsem, že násilí je velké zlo. Předsevzal jsem si, že až vyjdu ven, promluvím se svými bratry a přesvědčím je k nenásilnému boji. A to jsem také udělal,“ vysvětluje Ramón Saúl Sánchez. Zpočátku se mu prý posmívali a uráželi ho, že dostal ve vězení strach. Začal organizovat shromáždění exulantských skupin, ze kterých vznikla Kubánská národní komise. A dala si za cíl pracovat proti Castrovu režimu formou nenásilného odporu.

Od devadesátých let spoluorganizoval takzvanou Demokratickou flotilu. „Připlouvali jsme na lodích ke kubánským břehům a dožadovali se práva Kubánců vrátit se do vlasti, organizovali jsme protesty a také humanitární pomoc,“ říká pamětník. Se svými spolupracovníky pomáhal ilegálním kubánským uprchlíkům, kteří se snažili doplout do Spojených států amerických na lodích a loďkách. Říkalo se jim „balseros“ (voraři).

Žádali také potrestání zásahu kubánských bezpečnostních složek proti skupině uprchlíků u břehů Kuby v roce 1994. Potopen byl tehdy remorkér s více než sedmdesáti lidmi, kteří mířili do USA. Asi čtyřicet se jich utopilo, z toho deset dětí. Když bylo první výročí jejich smrti, dopluli na místo neštěstí. „Chtěli jsme světu připomenout, že tento nelidský čin dosud nebyl potrestán. Obklíčily nás kubánské hlídky a svými loděmi do nás narážely. Několik lidí bylo zraněno a naše loď Demokracie byla těžce poškozena. To napadení ale obletělo svět. Od té doby jsme si začali říkat Hnutí demokracie,“ vypráví Ramón Saúl Sánchez.

Mokrá noha, suchá noha

Okolnosti jedné z mnoha migračních krizí popisuje ve své knize o Kubě historik a novinář Richard Gott. Po velkých nepokojích v Havaně v roce 1994 Fidel Castro prohlásil, že uvolní kontroly, a že kdo si bude přát odjet, může. „Stovky lidí se shromažďovaly na pobřeží ostrova, aby se nalodili na vory a lodě. Jak se dalo očekávat, Spojené státy se vyplašily. Plný obav, že se bude opakovat příliv lodí z roku 1980, kdy do Miami dorazilo více než sto tisíc uprchlíků, se prezident Bill Clinton rozhodl zrušit ustanovení z roku 1966, podle něhož měli Kubánci, kteří dospěli do amerických vod, automaticky právo na azyl,“ popisuje historik v knize Kuba: nové dějiny.

Americké pobřežní hlídky odvážely zadržené „voraře“ do provizorního tábora v Guantánamu. V září 1994 tam bylo podle Richarda Gotta internováno jedenadvacet tisíc Kubánců. Roku 1995 Bill Clinton upravil migrační politiku vůči Kubáncům systémem zvaným „wet feet, dry feet“ (mokrá noha, suchá noha). Ti, kteří dopluli do amerických vod, mohli zůstat. Ti, které hlídky zadržely na moři, byli posláni zpátky na Kubu.

Pamětníkova skupina proti tomu protestovala. „Nejdříve jsme si sedali doprostřed silnice a blokovali provoz. Mnoho nás šlo do vězení, ale dělali jsme to pořád dál. Nakonec jsme dosáhli toho, že USA začaly přijímat Kubánce zadržené v oblasti Guantánama a na dalších místech,“ uvádí pamětník. Na podporu „vorařů“ držel také hladovky. „Řešili jsme třeba případ skupiny, která připlula k jednomu majáku ve Spojených státech. Vláda tvrdila, že to už není USA, a chtěla je vrátit na Kubu, tak jsme se za ni postavili. Jindy už Američané uprchlíky vrátili na Kubu, ale my jsme docílili toho, že dostali víza a mohli se do USA vrátit legálně.“

V roce 2016 se Ramón Saúl Sánchez angažoval v protestech proti tomu, že obnovenou pravidelnou lodní dopravu mezi USA a Kubou měli mít američtí Kubánci zakázánu. Nejdůležitější kampaní je podle něho takzvané Kubánské jaro, které prosazuje svobodné volby. „Raúl Castro má 24. ledna 2018 odstoupit. Nechceme, aby došlo k pouhému předání moci, jak to udělal v jeho případě Fidel. Pokud kubánský lid nepozvedne svůj hlas, diktatura jen ukáže prstem a jmenuje dalšího následníka,“ říká Ramón Saúl Sánchez.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memoria de la Nación Cubana / Memory of the Cuban Nation

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Memoria de la Nación Cubana / Memory of the Cuban Nation (Tomáš Netočný)