„Pokud byli lidé zklamáni arménským národním hnutím, znamená to, že byli zklamáni hnutím z roku 1988?“ – „Do jisté míry ano. Ale já odděluji ušlechtilé hnutí, jehož cílem bylo především zachovat arménský Karabach, pak mít vlastní stát, od všelijakých negativních věcí.“
„Pochopil jsem, že neřesti, které se za následujících prezidentů projevily velmi zřetelně – svévole, posedlost ochranou vlastního týmu a povolování členům vlastního týmu toho, co ostatní smrtelníci dělat nesmějí –, samozřejmě začaly na počátku devadesátých let. V každém případě je však důvod, proč jsem pracoval jako tiskový mluvčí, velmi prostý. V roce 1992 mi bylo dvaatřicet let. Nesloužil jsem ani v [arménské], ani v sovětské armádě. Po konzervatoři jsem tři roky pracoval jako učitel zpěvu. Díky tomu jsem byl zproštěn vojenské služby. Viděl jsem své vrstevníky, jak jdou na frontu a bojují, střílejí a umírají za vlast, za Karabach. Já jsem neuměl střílet, ale mohl jsem přispět k našemu vítězství, jak nejlépe jsem uměl. Začal jsem pracovat v roce 1992 a v únoru nebo březnu 1994, když už bylo jasné, že jsme vyhráli nebo měli velký úspěch (nebudu říkat, že jsme vyhráli) a válka skončí, jsem z té práce odešel.“
„[Za druhé vlády] bylo proti mně použito násilí, které také nebylo vyšetřeno. Byl jsem již redaktorem novin Aravot. Ne, nebyl jsem ještě redaktorem, byl jsem ještě svobodným občanem. Bylo mi řečeno, že to udělala DRO, struktura Arménské revoluční federace podobná KGB, abych tak řekl. Pokud vím, žádné seriózní vyšetřování se nekonalo.“
„Nemyslím si, že volby v roce 1996 měly fatální význam. I když je samozřejmě velmi špatné, že volby byly zfalšovány, ale myslím si, že osudový význam měla (teď řeknete, že jsem Levonakan [příznivec Levona Ter-Petrosjana], ale musím to říct) změna vlády v roce 1998, která neumožnila vyřešit karabašský konflikt mírovou cestou a svedla nás na cestu národního romantismu, v němž jsme žili až do roku 2020.“
„Nemohu říct, že by mě ta práce nějak zvlášť bavila, protože práce ve státní správě není nic pro mě. Státní hierarchie, státní konspirace, kdo kolikrát šel za šéfem, kdo má s jakým šéfem dobré vztahy, kdo je lepší – to všechno je mi na hony vzdálené.“
„Samozřejmě docházelo k represím. Dne 28. prosince 1994 byla zakázána samotná Arménská revoluční federace (Dašnakcutjun). Zakázány byly nejen přidružené noviny – Yerkir, Azatamart atd. –, ale i noviny vydávané členy federace, tedy Aragats, Marzashkharh. A co je zákaz novin, když ne represe?“
„Ani Vano, ani nikdo jiný mi neříkal, abych o něčem psal nebo nepsal, abych s tímhle člověkem nemluvil, s jiným nedělal rozhovor atd. Žádné takové omezení neexistovalo. Nikdo nebyl nucen vést pomlouvačnou kampaň proti některým lidem ani tehdy, ani nyní. Ale existovala povinnost psát o něčem pozitivně, a to tehdy i nyní.“
„Existoval v devadesátých letech nezávislý tisk?“ – „Záleží na tom, co si představujete pod pojmem nezávislý tisk.“ – „Nesponzorovaný.“ – „Ano. Noviny Yeter a Efir byly zcela nezávislé. Fungovaly na základě prodeje svých výtisků. Ostatní nezávislé nebyly. Nebylo a není možné vydávat politický deník, aniž by měl sponzory.“ – „Kdo byli v tomto případě sponzoři A1+ a Aravotu?“ – „Byli různí. O A1+ nemohu mluvit, protože nejsem jeho ředitelem. Byli to různí lidé. Od začátku to byl Vano Siradeghyan.“ – „Neznamená to už, že to nebylo nezávislé?“ – „Řekl jsem snad, že to bylo nezávislé?“ – „Ne, jen mě ta odpověď překvapila.“
„Viděl jsem negativní aspekty karabašského výboru a revolučních aktivit obecně. Například nabádali některé účastníky shromáždění, aby se vydali na letiště Zvartnots, kde došlo ke střetu se sovětskými vojsky a byl zabit mladý muž jménem Khachik Zakaryan. Myslím, že to byla jejich vina. Oni to popírají. Vnikli do kanceláře tehdejšího předsedy Nejvyšší rady Hranta Voskanyana a udeřili ho nějakým předmětem do hlavy. Odsoudil jsem to a zároveň chápu, že to bylo obecně správné hnutí. Nicméně jsem necítil obdiv, nedopouštěl jsem se heroizace nebo mytizace.“
„Svou povahou a mentalitou jsem, dá se říct, kabinetní člověk, nemám vůbec rád publicitu, nerad vycházím na ulici. Ale samozřejmě si v té době nedovedu představit člověka, který by se neúčastnil těch shromáždění. Byl jsem běžným účastníkem shromáždění a dobře si pamatuji, že Karabašský výbor už takříkajíc ovládal náměstí. Pak přišli Hayrikyanovi příznivci, když on byl ještě ve vězení. Říkal jsem otci: ‚Zdá se, že tito lidé – Movses Gorgisyan a další – požadují něco jiného, nepožadují Karabach, ale nezávislost Arménie.‘ Můj otec řekl, že je těžké dosáhnout osvobození Karabachu bez nezávislosti Arménie.“
„Pro mě to [1988] nebylo zvláštním překvapením. Vzpomínám si, jak jsem pracoval ve státní televizi, tehdy existovala jen státní televize, a připravovali jsme pro Moskvu pořad o Abovjanově ulici. Bylo to už v roce 1986, perestrojka už začala. Byly tam některé věci, které neodpovídaly národní atmosféře. Bylo to o Abovjanově ulici a je jasné, že Chačatur Abovjan měl ruskou orientaci. Mluvili jsme i o samotném Chačaturu Abovjanovi a vzpomínám si, jak negativně ten program vnímal Svaz spisovatelů, Literární noviny a další kruhy intelektuálů. V té době už to národní vnímání existovalo, které se projevilo v roce 1988.“
„Konzervatoř byla spíše svobodnou univerzitou, rektorem byl Ghazaros Saryan, syn Martirose Saryana. Byl to válečný veterán a takovému člověku bylo těžké něco vnucovat. Byl chráněn z obou stran a dovolil nám, abychom se vyjadřovali zcela svobodně, samozřejmě tvůrčím způsobem. Neměli jsme žádné problémy s vyjadřováním.
Samozřejmě jsme chápali, co je to Sovětský svaz, a vyprávěli jsme si v kuchyni vtipy o Brežněvovi. Ale když se na to teď dívám zpětně, pořád tu byla určitá ideologie, která byla špatná. Zároveň tu bylo zaměření na kulturu a vzdělání, které se projevovalo jen určitým způsobem a mělo ideologická omezení, ale nejlepší díla, která se dodnes hrají, vznikla v sovětském období.“
„I když jsem byl leninský stipendista, neznamenalo to, že jsem věřil [v ideologii]. Když jsem studoval na škole a na univerzitě, nikdo komunistickým myšlenkám nevěřil, mluvilo se o tom z nějakých tribun, v nějakých článcích, ale říkalo se to jen tak pro nic za nic. Zdá se mi, že ani vrcholní představitelé, Karen Demirčjan a ostatní, těm myšlenkám nevěřili. Bylo prostě nutné to tak říkat.“
„Když A1+ vznikla, připravovali jsme reportáže Vjesti pro ruskou televizní stanici, která se nyní jmenuje Rossija, tehdy se jmenovala RTR. Já jsem připravoval hlavně ty reportáže, reportáže z Arménie. Dávali jednu reportáž z Arménie, jednu z Ázerbájdžánu. V prvních měsících války jsem také připravoval reportáže z fronty. Zřejmě se jim to líbilo, to znamená, že se to asi líbilo i samotnému Ter-Petrosjanovi, a proto mě od začátku pozval jako zástupce tiskového mluvčího. Ten mluvčí byl můj dobrý přítel.“
Novinář Aram Abrahamyan se narodil v roce 1960 v Jerevanu do profesorské rodiny. Studoval na Komitžasově jerevanské státní konzervatoři. Je synem arménského filozofa Levona Abrahamyana. Několik let po absolvování konzervatoře začal pracovat ve štábu Levona Ter-Petrosjana, prvního prezidenta Arménské republiky. O dva roky později založil deník Aravot. Podle Arama Abrahamyana nebyl Aravot, stejně jako ostatní zpravodajské kanály, zcela nezávislý. Když v roce 1988 začalo hnutí za nezávislost a demokracii, pracoval jako vědecký pracovník v Institutu umění Národní akademie věd. Říká, že byl obyčejným účastníkem demonstrací, nevynikal iniciativou ani revolučními myšlenkami. „Svou povahou, svým smýšlením, dá se říct, že jsem náturou a nastavením spíše uzavřený člověk, nemám vůbec rád publicitu, nerad vystupuji na ulici, ale samozřejmě si v té době nedovedu představit člověka, který by nebyl běžným účastníkem shromáždění. Viděl jsem negativní stránky karabašského výboru a revolučních aktivit obecně. Chápal jsem, že je to obecně správné hnutí, ale vyhýbal jsem se obdivu, heroizaci nebo mytizaci.“ Později, ve štábu prvního prezidenta a v pozici mluvčího vlády, neměl ani k této vládě obdivný vztah. Podle svých slov byl svědkem represí a další zvůle vůči tisku. O dva roky později, když považoval svou misi za splněnou, začal vyjadřovat v Aravotu svobodně svůj názor, „tak svobodně, jak jen novinář může“.
„Nikdo není nucen psát špatné materiály o určitých lidech – ani tehdy, ani nyní. Ale povinnost psát o některých věcech dobře existovala tehdy a existuje dodnes.“ Je autorem několika knih, včetně muzikologických rozborů. Mezi tyto knihy patří například „Německý kvintet. Volné poznámky o Beethovenovi, Schubertovi, Schumannovi, Brahmsovi a Brucknerovi“, „Génius mimo mýtus. Volné poznámky o Mozartovi“ a „S nebem a bez nebe. Poznámky na okraj o svobodě a víře.“
