Álvaro Alba

„Náš pas nebyl nikdy obnoven. Pas, který jsme měli jako studenti, nebo oficiální pasy, které jsme měli k pobytu v Sovětském svazu, bylo nutné obnovovat každé dva roky. A když jsi šel, aby ti ho obnovili, řekli ti, že ne, že musíš opustit zemi. Osobně jsem napsal dopis Eduardu Ševardnadzemu [ministru zahraničních věcí SSSR za vlády Michaila Gorbačova, 1985–1991], aby mi umožnil zůstat v Sovětském svazu. Protože mezi Havanou a Moskvou existovala v sovětské éře dohoda, že aby člověk mohl žít v jedné z těchto zemí, musel mít povolení od té druhé. To znamenalo, že Kubánec musel mít povolení od Kuby, aby mu Sovětský svaz umožnil zůstat, a Sovět musel mít sovětské povolení, aby mu Havana umožnila zůstat nebo žít tam. Nezáleželo na tom, zda měl syna, dceru, manželku nebo manžela.“

„Několikrát jsem se pokusil začít číst Souostroví Gulag [dílo Alexandra Solženicyna]. Bylo obtížné ho číst v ruštině, tehdy jsem ještě neměl dostatečnou znalost… A tak jsem se rozhodl pro dílo, které jsem považoval za méně náročné – Příběhy z Kolymy [Povídky z Kolymy] od Varlama Šalamova – a vyděsilo mě to. Vyděsilo mě číst o té krutosti, o nelítostném zacházení s člověkem v tomto systému. A po přečtení Příběhů z Kolymy od Šalamova pro mě bylo snazší číst Alexandra Solženicyna. Ale ano, bylo to právě skrze poznání historie a ruské či sovětské literatury, že jsem pochopil, že komunismus na Kubě nemá budoucnost, nemá život a že je kruté udržovat tento systém.“

„Byl to život, ve kterém jsi především nekladl otázky ohledně toho, co se děje v zemi. Měl jsi dobré vzdělání, školy měly vše, co jsi potřeboval, nebyl nedostatek potravin, škola měla bazén, kde ses mohl po vyučování rekreovat. Přestože se kombinovalo studium s prací – musel jsi chodit sbírat mandarinky, protože to bylo součástí plánu na produkci citrusů. Do školy také přijížděly zahraniční delegace… O víkendech, protože to byla internátní škola, se vždy konala oslava u některého spolužáka. Všichni studenti pocházeli ze specifické sociální vrstvy v tom smyslu, že nikdo se nezamýšlel nad tím, zda existují političtí vězni, nebo proč tolik lidí opouští zemi. Nikdy se tam nerozdával žádný opoziční leták nebo kniha. Byl to život, ve kterém se režim akceptoval, nikdo se nepozastavoval nad tím, že neexistují volby, a pro mladé plynul život ve znamení večírků, letních prázdnin ve Varaderu nebo na blízkých plážích. Byl to příjemný, poklidný život, bez jakýchkoliv politických otázek.“

„Esence komunismu, myslím, spočívá v potlačování svobod. Svobody jednotlivce, soukromého vlastnictví a samotného lidského života. Bere ti svobodu volby, bere ti právo na soukromé vlastnictví a nakonec, pokud se nepodvolíš, ti vezme i život. Myslím, že právě v tom spočívá jeho velké zlo, zhoubná podstata systému, který netoleruje myšlení. Esence castrismu spočívá v tom, že to vše zkombinoval – řekněme s tropickým prvkem, který uchvátil celou levici na celém světě, protože prezentoval zemi palem, pláží a hudby, ale ve skutečnosti ukrýval jeden z nejautoritářštějších komunistických režimů, jaké kdy existovaly. Pokud by něco mohlo spojovat Fidela Castra se Stalinem, pak je to skutečnost, že byli dvě spřízněné duše, že oba vyrůstali v náboženských institucích, že později selhali ve svých osobních životech a že se proti nim dokonce vzbouřily jejich vlastní děti – Světlana [Allilujevová, jediná dcera Josifa Stalina] a Alina [Fernández Revuelta, nemanželská, ale uznaná dcera Fidela Castra]. Jejich generálové, jako například [Michail Nikolajevič] Tuchačevskij a [Arnaldo] Ochoa [Sánchez], se také v určitém okamžiku odvážili jim postavit, přestože jim sloužili. Oba měli tuto totalitní koncepci moci, neumožňovali nesouhlas a byli schopni nechat popravit kohokoliv.“