Jan Bajza

* 1948

  • „Po válce se nacházely všelijaké bunkry, kde Němci před odsunem ukrývali svoje věci, které si nemohli vzít s sebou. Toho bylo dost. Když si po válce začali lidi stavět domy, tak třeba vykopali ze sklepa pod domem něco schovaného. Po lese jsme našli všelijaké hrníčky, talířky. Dokonce jsme coby děcka našly v lese klavír.“

  • „Ten 68. rok byl z toho určitě takový nejkritičtější, když jsem byl v martinských kasárnách, kdy jsme se dozvěděli, co se děje, co se stalo, že Sověti napadli republiku. Zavřeli nás v kasárnách, sebrali nám všechny zbraně, všechno se zamčelo, dva týdny jsme nesměli nikam chodit. Tanky a obrněné vozy byly obstaveny kolem kasáren. Bylo to pro nás něco nepředstavitelného, blbého. Byli tam kluci z Prahy. Když slyšeli a posléze viděli události, které v Praze probíhaly, tak tam brečeli. Nebylo to příjemné pro nikoho. Já byl u takové odbornosti, že jsme dělali meteozprávy pro raketové a dělostřelecké vojsko, a v tom zařízení jsme měli lokátory a vysílačky. Já měl klíče od těch aut a jednu dobu jsem tam vlezl a pustil vysílačku a slyšel jsem Rusáky a jim to všechno pískalo a rušilo a oni na druhý den přijeli do kasáren a zjistili to a chodili to sledovat. Vůbec mně nedošlo, že z toho mohl být velký průšvih, a že kdyby se to proláklo anebo něco našli, že bych to mohl dost odskákat. Nic se nenašlo a nepřišli na to, kdo to byl, takže to zůstalo v klidu. Ale potom, jak už jsme se dostali na vycházky a potkávali jsme ruské vojáky, důstojníky, tak jsme je odmítali zdravit. A potom se nám to stejně vrátilo, bylo z toho nějaké povídání, zavření a politické školení mužstva, co musíme a co nemusíme. A pak období normalizace a už to bylo takový…“

  • „Jednu dobu, když bylo období, že ze západního Německa sem dolétaly balony, které nesly všelijaké letáky, tak jsme jednou takový balon našli s paní učitelkou a ona to nadzvedla. Byl to takový obrovský igelitový vak a my jsme do toho vlezli celá třída, jestli nás tam bylo patnáct, a nás tam tak trochu přivřela a mně už se zdálo, že je tam hodně málo kyslíku, tak jsem z tama utíkal ven. Tak to byl takový zážitek.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jeseník, 17.04.2024

    (audio)
    délka: 01:33:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Po Němcích jsme v lese našli klavír

Jan Bajza v roce 2024
Jan Bajza v roce 2024
zdroj: Post Bellum

Jan Bajza se narodil 16. března 1948 v Domašově (od roku 1964 součást Bělé pod Pradědem) jako čtvrté z pěti dětí rodičům Karlovi a Bertě. Do Domašova rodiče přišli po válce z obce Jasenná na Valašsku. Využili výzvy k osídlení pohraničí a dekretem jim byl přidělen dům po původních německých majitelích. Po vyučení elektrikářem Jan Bajza absolvoval vojnu v posádce ve slovenském městě Martin. Tam také zažil v srpnu 1968 vpád vojsk Varšavské smlouvy, kdy vojákům v posádce sebralo velení zbraně a čtrnáct dní nesměli opustit ubikace. Na vojně se Jan Bajza seznámil s Evou Košikovou, s níž se oženil, a proto také zůstal ve městě Martin. Po smrti manželky se se svými dvěma dětmi přestěhoval v roce 1985 zpět do svého rodiště v Domašově. Až do penze pak pracoval jako hajný. Je znalcem tamní krajiny i historie. V době natáčení v roce 2024 bydlel stále ve svém rodném domě v Domašově.