Yechiel Bar Chaim

"JDC evakuovaným řeklo: ´Podívejte se, pokud jste starší, přebíráme vaši péči po celou dobu. Jste-li však v produktivním věku, dáváme vám určitou dobu a očekáváme, že půjdete jinam.´ Byli tam i lidé, kteří nebyli Židé, ale byli to přátelé obce, kteří na začátku dostali takzvané ´židovské papíry´, aby se dostali ven. A byli i jiní lidé, kteří mohli pryč, protože abyste získali souhlas různých srbských a muslimských a chorvatských úřadů, víte, museli jste sem tam do autobusu posadit i něčího švagra. Takže ti lidé vyšli s tím, že slíbili, že se o sebe postarají. Židům, kteří byli v produktivním věku, řekli: ´Víte, máte na to pár týdnů a pak musíte jít dál.´ Ale pak jsme měli ty starší lidi, kteří bydleli v hotelu v Makarské. Byla tam jedna žena - Lenka Bilelatićová - nevím, jestli jí bylo vůbec padesát. Říkal jsem jí: "Víte, vy jste v kategorii, která se má stěhovat dál." Ona říkala: "Podívejte, já mám syna někde v Německu, ale nemám kam jít. Dělám ruční práce, dělám výtvarné práce. Dovolte mi pracovat se staršími lidmi jako aktivizační pracovník a nechte mě tady.´ Měla podnikatelské sklony a měli jsme starší lidi, kteří háčkovali kipot - jarmulky - takové čapky, které nosí židovští muži při modlitbě. A prodávali jsme je. Posílali jsme je do USA nebo do Londýna a peníze z prodeje šly těm starším lidem. A jeden z nich řekl: ´Víte, vy jste mi dvakrát zachránili život. Jednou tím, že jsem přišel ze Sarajeva, a podruhé tím, že jsem si mohl něco důstojně vydělat.´"

"Otázka zněla: pokusíme se letecky evakuovat ženy, děti a staré lidi ze sarajevské židovské komunity? Protože to nebyla jejich válka. Víte? Nebyli na žádné straně. Ivica zpočátku říkal: "Ne, ne, ne, budeme vystaveni nebezpečí jako všichni ostatní." Ale bombardování zesílilo a myslím, že to bylo ve středu ráno, řekl: "Dostaňte nás ven. Dostaňte ty zranitelné z nás ven." Den předtím jsme na newyorské velitelství hlásili: "Žádná evakuace." Všichni jsme byli v bezpečí. A tak ne já, ale můj kolega a jeden z místních židovských vůdců v Záhřebu zařídili, že letadlo, které už bylo na letišti v Sarajevu, odveze zranitelné Židy. Ale to letadlo v noci samo odletělo. Takže jsme tam byli ve čtvrtek... Zkrátka, díky spolupráci mezi touto skupinou v Záhřebu a JDC a Federací v Bělehradě byla jugoslávskému letectvu poskytnuta finanční částka na pronájem letadla od stejného letectva nebo stejné armády, která bombardovala Sarajevo, aby Židy odvezla. A to se stalo v pátek. Byl jsem v Bělehradě, abych je přijal, spolu s komunitou. Nebylo to však tak jednoduché, protože v Sarajevu uvízly i rodiny důstojníků jugoslávské armády. V podstatě srbských důstojníků. A tito rodinní příslušníci přišli na letiště a vtrhli do letadla. Ivica udělal velký protest, protože měl na starosti organizování přivezení Židů na letiště. Což nebylo tak jednoduché, prostě nešlo všechny shromáždit a jít na letiště, museli přijet různými cestami. Řekl: ´Toto je naše letadlo. Zaplatili jsme ho my." A ocitl se pod hrozbou druhého pilota, který měl pistoli. Byl tam člověk, můj přítel, jménem Guss Contures, který byl v Sarajevu a myslím, že pracoval pro mezinárodní záchranný výbor, ten situaci uklidnil. Mezitím se ale začaly objevovat hlasité snahy o získání dalších letadel. Přiletěla další dvě letadla a nakonec jsme evakuovali čtyři až pět set lidí, což byla první evakuace ze Sarajeva během války. Část lidí v těch letadlech byla z židovské komunity, další část byli jejich přátelé a třetí část byly rodiny srbských důstojníků. (- Kam byli evakuováni?) Letadla letěla do Bělehradu, to první letadlo. Bělehradská komunita zorganizovala místa v hotelech, přičemž účty platil Joint a jeho partneři v židovském světě. Později, když přišlo více uprchlíků a ceny hotelů v Bělehradě šly hodně nahoru, jsme přesunuli komunitu evakuovaných do Pančeva, do hotelu Tamis. Od poloviny dubna do začátku května, kdy začalo obléhání Sarajeva, proběhly další dvě letecké evakuace. Od té doby probíhala další série evakuací autobusy, a to ze Sarajeva do Dalmácie. Měl bych dodat, že nešlo jen o to najít nějaký dopravní prostředek, naložit lidi a odjet. Když budu mluvit například o autobusech, mezi Sarajevem a pobřežím bylo 36 kontrolních stanovišť. Nemohli jste evakuovat lidi uprostřed válečné přestřelek. Takže mezi místní židovskou komunitou, JDC a vedoucími představiteli v Záhřebu muselo být dohodnuto dočasné příměří ve válce, aby tyto židovské autobusy mohly vyjet ze Sarajeva. Všechna kontrolní stanoviště musela být informována svými úřady - muslimskými, srbskými, chorvatskými, že tito lidé jsou oprávněni projíždět dál. To se stalo v době, kdy Chorvatsko uzavřelo hranice. Jak tedy poslat konvoj do země, která uzavřela hranice? No, to znamenalo vyjednávání s chorvatskou vládou s tím, že lidé, které vyvedeme, nebudou pro chorvatský stát přítěží. Že my se o ně postaráme."

"Za komunistické vlády se lidé, kteří navštěvovali synagogy, vystavovali riziku - profesnímu, politickému a podobně. Bylo známo, že StB měla své informátory, a dokonce měla každý pátek večer v synagoze nastrčeného svého zástupce, který sledoval, kdo přijde a kdo ne. JDC v průběhu desetiletí poskytlo určité finanční prostředky, aby to nebylo tak riskantní - myslím tím, že to nebyly velké částky -, aby dopad finančního postihu za to, že se chodí na bohoslužby, nebyl tak velký. Leo Pavlát mi vyprávěl ´Všichni jsme věděli, kdo je ten zástupce StB o pátečních večerech v synagoze. Přípravy na sametovou revoluci už byly v plném proudu. A my jsme byli první, kdo poznal, že uspěla, protože jednoho pátečního večera tam ten agent StB chyběl."