Bedřich Bárta

„My jsme tam založili takovou skupinu, která se jmenovala Jihlavar, a chtěli jsme to privatizovat, ten jihlavský pivovar a sodovkárnu dohromady. Ale vytvořilo se tam víc skupin, které chtěly... My jsme byli jakoby buď zaměstnanci pivovaru, nebo lidi spřátelení, kteří měli možnost prodeje, pomoci a tak. Vytvořilo se tam těch skupin víc, asi čtyři nebo pět. Tak se různě jezdilo lobbovat, na ministerstvo a tak. Byl jsem asi dvakrát za ministrem Luxem nějakým způsobem vysvětlovat, proč to umíme dělat a jak bychom ten pivovar vedli dál. Ale tím, jak těch skupin bylo hodně, tak potom, to byl předseda vlády Klaus v tu dobu, když viděl... Všichni lobbovali. On se potom nějak rozhodl, že takhle ne, že se to dá do kupónové privatizace, ten jihlavský pivovar. V tu dobu tento ředitel Bouda a ještě i jiní podnikatelé začali jezdit do Zwettlu do Rakouska, do pivovaru za panem Schwarzem a on se potom domluvil s jedním podnikatelem, že skoupí kupónové knížky, nevím za jakou cenu, a potom na základě těch kupónových knížek to koupili právě Schwarzovi v kupónové privatizaci, ten pivovar.“

„Ti naši opustili ten lihovar a nastěhovali se do toho nohavického mlýna. Tam byla ta moje nejmladší sestra, která se tam vdala. A oni ten mlýn, který byl v nějaké podobě, o jedno patro zvedali, když se vzali. Dělali si tam pro sebe bydlení. Bylo na to nějaké stavební povolení. Mimo to povolení si do fasády udělali výklenek a sošku Panny Marie. Nastalo kvůli tomu obrovské zlo. Že to nebylo povolené a že to musí odstranit. A oni, že to neodstraní, protože v tu dobu byl v Polné pan děkan Zeman, to byla taková vzácná osobnost, který za první republiky odešel do Belgie, byl to učitel. Pak se vrátil a nějak se mu nelíbil ten lidský život. A šel do semináře, vystudoval na kněze. Dokonce měl být v roce 1948 jmenován biskupem v Hradci Králové. Jenže pak ho zavřeli a byl v Želivě. Potom byl v Polné a ta sestra za ním jela se radit, co mají dělat. On jí řekl: 'Liduško, Pannu Marii bych nedával.' Pak měli soud. Jestli dávali nějaké peníze – dotace na stavbu, tak to všechno museli vracet do koruny. A byli odsouzení k pokutě na strhávání platu jim oběma. Říkala mi, že někdy ten manžel, když jí přinesl výplatu, tak jednou přinesl deset korun.“