Jan Bartoš

„Mládí jsem prožil hezké a pamatuju se na jednu věc, kdy si můj táta, když sem po válce přišel, koupil pistoli a tu pistoli řádně prodal. Pamatuju si jako dítě, že k nám potom chodil policajt kontrolovat, jestli tu pistoli táta náhodou nemá, a to trvalo až do roku 1953. Táta z toho měl trochu pocuchané nervy, protože jestli si pamatujete na ta strašná 50. léta, tak člověk nevěděl, kdy se něco stane.“

„Taky jsem se mezitím dověděl, že zastřelili dalšího mého kamaráda, se kterým jsme večer byli na libereckém výstavišti v restauraci Kasino, a toho Zdeňka při focení sestřelili z lešení, které tenkrát bylo na radnici. Zvláštní bylo, že tam byly i prostřílené trubky. Z jedné strany čistý průstřel a z druhé strany ta trubka byla rozervaná, takže to musely být nějaké střely, které způsobovaly opravdu strašná zranění.“

„V tom šedesátém devátém jsem byl překvapen, protože jsem se zrovna vrátil [z Rakouska], tím, že policajti, vojáci i jiné složky stáli proti demonstrantům. Té demonstrace jsem se zúčastnil dost aktivně, nebudu tady říkat podrobnosti, ale lítaly dlažební kostky na obě strany a tak dále. Byl jsem u toho, když někdo rozbil výlohu u Bati a policajti si tam brali boty. A večer jsme pořád byli ve městě, pak byl střed města obklíčen armádou, policií, milicí a tak dál. Mně se podařilo ve Fügnerce proběhnout mezi vojáky, kteří mě pustili domů. Jak jsem se pak dozvěděl, některé moje kamarády chytli a někteří z nich pak byli dva měsíce na Pastýřské. A dokonce jsem se dozvěděl, že bratr jednoho mého kamaráda šel z práce, pracoval na dráze, tak ho sebrali taky a vyšetřovali ho.“

„Večer jsem cítil, že se něco děje – z rádia se toho člověk moc nedozvěděl –, ráno jsem vstával a táta mi řekl: ‚Obsazují nás Rusové.‘ Já jsem říkal, že to není možný. V té době, kdy se tady začala projevovat tak trochu demokracie – říkám tak trochu, protože zas tak hrozné to nebylo –, tak jsem tomu nemohl věřit. Tak jsem se sebral a šel jsem do práce, protože tehdy byly ještě píchačky, tak jsem si odpíchnul a hned po několika minutách jsem s několika spolupracovníky odešel. Konkrétně jsme šli s Jindrou Kulišem. A šli jsme směrem na Benešovo náměstí. Tam jsme se rozešli, já jsem dostal hlad a šel jsem si domů pro foťák. Když jsem se pak vrátil, tak jsem šel Ludmilinou, dneska Palachovou ulicí, všichni běželi dolů, já jsem šel nahoru a všichni říkali: ‚U radnice se střílí, nechoď tam.‘ Tak jsem tam nešel, ale když přestala střelba, tak jsme tam šli a na místě, kde stál Jindra v době, kdy se tam střílelo, byla krev a už tam někdo přinesl květiny. Pak jsem se dozvěděl, že Jindru dost rozstříleli, takže v nemocnici zemřel, protože ta jeho zranění mu zasáhla plíce, snad srdce a tak. Nebyla slučitelná se životem. Byla vystavena jeho občanka a ta teda byla pěkně rozstřílená, to na mě zapůsobilo.“