Dana Bartošová

„Prostě teta říkala – něco se děje, něco hlásej v rádiu. Že jo, televizi neměli a nevěděli jsme nic, akorát rozhlas vysílal. No tak jako zvědavá historička jsem samozřejmě u toho musela bejt, tak jsem šla na Václavák, i když teta protestovala, že se mi něco stane a podobně. No, na Václaváku to bylo docela divoký, u rozhlasu, že jo, to asi bych opakovala to, co už vám někdo říkal, nebo to, co víte, ale viděla jsem na vlastní oči, jak tam začal hořet tank, jak tam lidi běhali, křičeli, všichni jsme se báli, že jo. Prapory všude. No a kupodivu jsem potkala mýho spolužáka z Karlovejch Varů, takže jsme pak chodili dva, že to bylo takový jako bezpečnější.“

„Tam to bylo pro nás jako pro školáky velký rejdiště. To nebylo jako dneska, že jsme přišli ze školy a už jsme byli pod dozorem a hlásili se. Mobily neexistovaly, telefony neexistovaly. V první třídě jsem dostala klíč na krk a máma šla do zaměstnání, dělala lázeňskou v lázních 1, no a už to bylo na mně. Takže jsme lítali po parku a bylo to krásný. Dneska na to ráda vzpomínám. V zimě jsme i sáňkovali Škroupovou ulicí, protože auta skoro nejezdily, že jo, tak to bylo bezvadný. To bylo pěkný.“