„Někdy koncem června (ještě se chodilo do školy, takže to byl konec školního roku) jsme dostali oznámení. Přišel jsem ze školy, maminka byla v pláči a řekla: ‚Tak jdeme my. Přišli jsme na řadu.‘ Druhý den jsme museli být v sedm hodin ráno připraveni, zabaleny všechny věci, které jsme měli. A měli jsme se stěhovat do severních Čech, do pohraničí, do nějaké pastoušky. Otci se podařilo domluvit, že jsme se nemuseli stěhovat do severních Čech. Zřejmě to nahrál na to, že jsem tehdy chodil do školy do průmyslovky. Takže jsme nemuseli tak daleko, ale stěhovali jsme se do podkroví naší chaty v Nové Huti.“
„Hned co to vyšlo ve Svobodném slově, přišel kádrovák a řikal: ‚To si neměl psát. My bysme ti to bejvali ukázali. Poď se na to podívat. Můžeš.‘ Tak jsem to všechno zhlíd, co o mně bylo psáno – všechno jenom dobré. To špatné už zřejmě někam vytáhli. Tomu kádrovákovi jsem řekl, že teď chci trošku víc. ‚Chci, aby každej měl právo si ty posudky přečíst.‘ On říkal: ‚To nejde,‘ a já jsem říkal: ‚Napíšu další články.' Tak vyšlo, že každej si může ve Škodovce přečíst svoje posudky. Jsem rád, že ... to bylo moje první vítězství nad komunismem.“
„Tenkrát nebyl problém odejít přes hranici na Západ. Tak jsem se rozloučil s maminkou, se sestrou a odešel jsem jako člen tenisového družstva Slavie k přátelskému utkání s tenis clubem v západním Německu. Odtud jsem se nevracel a zůstal jsem žít v Bavorském lese.“
„Táta nakonec domluvil, že jsme se směli přestěhovat do podkroví tý naší chaty, jíž větší část zabral Svaz české mládeže. Tak jsme tří pokojový byt nastěhovali do podkroví tý chatičky. Moc jsme se tam nemohli hnout. Byli jsme tam dvě nebo tři zimy. Chata nebyla tepelně izolovaná. Byla tam zima. Snažili jsme se to nějak zateplit, ale táta byl nešikovnej a já taky. Moc jsme tomu nepomohli. Táta strkal mech do spár. V tej chatě se nedalo v zimě normálně žít. Potom dostal otec vyrozumění, že už není osobou státně nespolehlivou a že se smí přestěhovat do Plzně, když bude chtít. Tak jsme našli v domě v Prešovské ulici jednu místnost, kam jsme se nastěhovali. Já jsem v té době maturoval, sestra chodila do školy. Žili jsme tam... Já jsem se učil. Bylo to současně... Museli jsme se tam mýt, jíst, spát. Nebylo to příjemné.“
„Přijel jsem na hranici s autem naloženým věcmi, který jsem si chtěl vzít domů do Plzně. Napřed řekli, že všechno se to zabavuje. Že mi to zase vráti – a vrátili vesměs. Přivezl mě tam mým autem – to jsem prodal známýmu, Němci – mě tam dovezl a já jsem tam zůstal s těmi věcmi, který teda byly zabavený zpočátku. Oni ty pohraničníci, nebo co to bylo, pohraniční stráž a ti esenbáci se chovali ke mně velmi slušně, dokud tam byl ten známej Němec, kterýmu jsem prodával to auto za dvě stě marek. A když odjel, tak mi bylo řečeno: ‚Tak do trenýrek!‘ Tak jsem s hrůzou zjistil, že mně budou prohlížet všecky tělní otvory, jestli tam nenesu něco nepatřičného. To jsem si poprvé uvědomil, že možná dělám chybu.“
„Já jsem tenkrát utekl s kamarádem ze školy a šli jsme se podívat, co se děje ve městě. Lidem jde hlavně o peníze. Takže škodováci plni naštvanosti zapalovali plakáty, kde bylo napsáno ‚Se Sovětským svazem na věčné časy‘ a podobná hesla. Já jsem nezůstal pozadu a také jsem nějaký plakátek podpálil. To bylo u Masarykovy sochy, kde je dnes Masarykovo gymnázium. Nevím, jestli mne někdo viděl. Když jsem se vrátil domů, šli jsme s maminkou na náměstí, kde lidi vyhazovali z radnice znehodnocené peníze a projevovali nevůli s režimem, který u nás panoval.“
„Přišli k nám policajti ... esenbák přišel. Vyprávěl mi syn, kterej nebyl tenkrát ve škole: Zazvonil někdo – policajt. A ptal se ho: ‚Kolik máte aut? Kolik máte peněz?‘ Prostě vyslýchal nezletilý dítě. Jakmile jsem to zjistil, tak jsem se sebral a šel jsem. Nedaleko nás, kde jsem bydlel, byla policejní stanice. Tak jsem tam šel a říkal jsem, že se tu potuluje nějakej člověk převlečenej za policajta a vyzvídá na dětech takovýhle věci. A ten, kterýmu jsem to řikal, povídá: ‚To asi nebude nic valnýho. Franto nebo Venco? Už jsi byl u Bartovskejch?‘ [Ten] řikal: ‚Jo‘. Tak [ten první] řikal: ‚Tak z toho si nic nedělejte, to je normální.‘“
Pavel Bartovský se narodil 27. listopadu 1936 v Plzni. Pocházel z dobře situované rodiny, jeho otec Ing. Karel Bartovský provozoval v centru města obchod s látkami a provazy. Ten mu však v roce 1948 znárodnili komunisté, stejně jako dům a auto. V roce 1950 rodině zabral Československý svaz mládeže i chatu v Nové Huti. V červnu 1953 se pamětník účastnil tzv. plzeňského povstání. O pár týdnů později byla jeho rodina jako státně nespolehlivá vystěhována v rámci akce B (buržoazie) z Plzně do podkroví své chaty v Nové Huti, kde žili ve velmi obtížných podmínkách. Do města se směli vrátit až v roce 1955. Pavel Bartovský vystudoval střední průmyslovou školu strojní a Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni. Po promoci nastoupil jako konstruktér a výpočtář do Škodových závodů. V roce 1968 se aktivně zapojil do dění pražského jara. Také se utkal s kádrovým oddělením závodu o možnost nahlédnout do kádrového svazku vedeného ke své osobě. Slavil úspěch, který mu však po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy přinesl vyhrožování formou anonymních dopisů. Z obavy o své bezpečí v září 1968 emigroval do Spolkové republiky Německo. Usadil se v dolnobavorském městě Zwiesel, kde pracoval v továrně na zařízení školních poslucháren. Později se přesunul do Mnichova, kde získal pozici programátora u firmy Siemens. V roce 1972 se z rodinných důvodů vrátil do Československa. Tím se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti, která jej vyšetřovala, opakovaně vyslýchala a i v pozdějších letech sledovala. Po dlouhém hledání našel zaměstnání jako programátor v podniku Kancelářské stroje. Po sametové revoluci působil na plzeňské radnici. Od roku 1999 byl v důchodu a žil se svou paní v Nové Huti u Dýšiny (nedaleko Plzně). Pavel Bartovský zemřel 31. ledna roku 2022.
