„On přijel z emigrace poprvé v roce 1990 do Náchoda, to já jsem tady ještě nebyla. Já jsem přišla až v roce 1993. Ze začátku jezdil poměrně často. Když bylo výročí gymnázia, když bylo nějaké jeho životní výročí. On tady měl nevlastní sestru, pochované rodiče. Nebo když se natočila Prima sezona, ten seriál nebo film, tak byla předpremiéra v Náchodě. Měla jsem šanci, díky doktoru Suchému, který už nežije a který mi předal štafetu těch procházek, se s ním seznámit osobně. Občas jsme i mailem korespondovali. Třeba po mně chtěl, abych mu něco dohledala k jeho rodokmenu, ti Škvorečtí ze Švorce a tak dále. Stýkala jsem se i s těmi dalšími: Jaroslav Celba „Jaryk“ nebo Vladimír Šilhánek „Joyda“. Všichni mě vzali mezi sebe, tykali jsme si. Nikdo už z nich nežije, ani Boris Mědílek. A Škvorecký mi dokonce také dal přezdívku 'Bašta'. Není až tak třeba originální, ale je. Takže jsem byla mezi nimi. Nebo jsem uváděla jeho Bassaxofon, ten muzikál, tak mi k tomu něco napsal. A on byl vždycky velice vstřícný, ochotný.“
„Když šel do první třídy v Přelouči [syn], tak najednou přišel domů a měl nějaký papír, že je jako jiskřička. Byl pyšný: 'Já jsem jiskřička, budu pionýr!' Tak my jsme se s manželem oba zděsili a říkali jsme: 'To my si přece nepřejeme.' A pak se ukázalo, že jsme museli... automaticky všechny děti, které šly do školy, tak tam byly zapsané a my jsme museli napsat extra papír, že si nepřejeme, aby naše dítě bylo členem této organizace. Až tak to bylo.“
„Ale přišli i na mě. To chci říct. Přišli za mnou a řeknu to tady otevřeně, moc o tom nemluvím. Přišli jednou za mnou, a to už jsem seděla dole v archivu, pak se to tam trošku změnilo. Byli dva, jak to tak bývalo. Říká se hodný, zlý. Já bych řekla němý a ten, který umí mluvit. Jeden vůbec nemluvil, druhý mluvil. Samozřejmě se ptali na manžela a na další věci. Já jsem věděla, že proti svému manželovi nebudu nic říkat. Tahle schůzka skončila tím, že přede mě dali list papíru a tužku, a že potřebují, abych jim napsala potvrzení, že za mnou byli, aby měli doklad. Já jsem z toho byla celá vyděšená, samozřejmě. Tak jsem to vzala a ten jeden mi začal diktovat, ale bylo to něco, že se zavazuju, že je budu informovat. Tak to jsem to položila, to byla duchapřítomnost. Říkám: 'Ne, nic vám nenapíšu, tohle vám nenapíšu.' - 'No tak dobře, tak nám napište, že jsme tady byli.' A to jsem asi udělala chybu, nevím, že jsem napsala, že mě navštívili a podepsala jsem. Ale přiznám se, že jsem byla srab. Byla jsem hodně vystrašená. Hodně. Já jsem se pak i bála, já jsem dojížděla. Je to směšné. Nosila jsem dlouhé vlasy, tak jsem se honem dala ostříhat úplně nakratinko. Furt jsem si říkala na nádraží, kdo za mnou kouká. Občas pak ještě přišli.“
„Když bylo to první výročí, tak jsem se v Praze účastnila takového protestního shromáždění na Václavském náměstí a tam jsem skutečně zažila vodní děla i na vlastní kůži. Pamatuji, že jsme utíkali, že tenkrát kavárna Savarin... tam jsme hledali pak útočiště. Není to nic příjemného a zažila jsem vlastně i v tomhle to, jak si státní moc vynucovala poslušnost občanů tím, že je zaháněla. Obuškem ránu jsem nedostala, ale nápor vodního děla jsem zažila.“
„Začala jsem chodit do první třídy a vím, že jak se dávala jedna velká známka v pololetí, tak jsem přinesla dvojku. A pamatuji si, takové okamžiky se i do dětské mysli vpíšou, že jsem se ptala maminky, proč já tam mám dvojku, vždyť všechno umím, všechno znám. A ona mi řekla, že jí to pan učitel vysvětlil - protože tatínek je ve vězení, že mně nemůže dát jedničku. Takže to byl takový můj první vědomý kontakt s tím, že státní mašinérie a totalitní diktatura zasahuje i do životů takových malých šestiletých dětí.“
Lydia Baštecká, rozená Bašusová, se narodila 8. srpna 1948 v Praze. Její otec Bedřich Bašus, evangelický farář, byl v padesátých letech zatčen Státní bezpečností a obviněn z velezrady za napomáhání nepřátelské činnosti. Její matka, Libuše Bašusová, vystudovala konzervatoř a vyučovala v lidové škole umění. Jako dceři faráře a politického vězně Lydii systém nebyl ani v nejmenším nakloněn, přesto vystudovala obor archivnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zažila několik demonstrací v bouřlivém období druhé poloviny šedesátých let i pohřeb Jana Palacha. Lydiin manžel se stal farářem v Přelouči, kde pracoval s mládeží. Její rodina se tak dostala do hledáčku Státní bezpečnosti. Po sametové revoluci, kterou prožila v Pardubicích, byla dvacet let ředitelkou Státního okresního archivu Náchod. Přijala ji mezi sebe tzv. zbabělecká generace a osobně se stýkala s Josefem Škvoreckým. V roce 2019 žila v Náchodě. Lydia Baštecká zemřela 9. března roku 2021.
