Vladimír Bednář

„Zakřiknutí, to byli, určitě, poučili se z Grenoblu. Žádná velká taktika nebyla. Byly dvě věci: hrozně zdržovat zápas, chodit pozdě na buly, vyměňovat si hokejku. I když oni klepali na buly: 'Pojď, chce to hodit.' A ten rozhodčí byl při nás, počkal, až přijedeme, a pak to hodil. Oni byli vytržení z rytmu. Ale co bylo důležité – hrát na tělo, dohrávat hráče. Vždycky se říká: 'Proti technice musíš mít brutalitu.' Tu jsme používali, rozhodčí to nepískal. Roztahoval ruce, oni se hrozně zlobili. Závěrem toho zápasu, jak prvního, tak druhého, bylo to, že zvláštní vyhlašování nebo hymna, která vztyčovala vlajku, dohrála a na červené čáře bylo ruské mužstvo a na půlce české mužstvo. A tam jsme se sborově sebrali a jeli jsme do toho tunelu, do kabin. Rusové tam zůstali stát, nevěděli, jaká bije. To se ještě nikdo neopovážil udělat. Byl z toho šílený humbuk. Vím, že trenér Pitner alibisticky vysvětloval, že poražení podávají ruce vítězům. Ale stejně to nebylo jednoduché. A to samé se opakovalo druhý zápas.“

„Tak ta atmosféra byla fantastická, protože všichni věděli, že za námi celý národ stojí. Věděli, že se podařil husarský kousek v Grenoblu, tak chtěli vidět, aby byli Rusáci poražení. To se stalo, to byly dva neskutečné zápasy, i když první jsem nehrál, hrál jsem až ten druhý. Mysleli jsme, že jsme normálně v Praze. Jak diváci, tak i rozhodčí, prostě všechno hrálo pro nás a chtělo vidět pokoření těch Rusů.

„Přílet byl famózní, přistávali jsme na staré Ruzyni. Když jsme se podívali z okénka, tak tam bylo neskutečné množství lidí. Ani nás letadlem nepustili k tomu terminálu. Vystoupili jsme na ranveji a jeli jsme z ranveje autobusem k terminálu, kde udělali uličku a procházeli jsme uličkou. Ovace šílené, lidi úplně hotoví. Šel jsem jako nejmladší poslední, měli jsme uniformy, takové kabáty s výložkami. Než jsem prošel k terminálu, už jsem ty výložky neměl, byl jsem, jako bych prošel tunelem. Potom nám pogratulovali, možná přišel i Himl. Zvláštní bylo, že jsme si vzali rekvizity a: 'Mažte domů!' Báli se, nechtěli nás pustit do Prahy, aby tam nebylo znovu něco jako Aeroflot. Dostal jsem činovníka, odvezl mě na vlak, ale jel za tři hodiny. Chtěl jsem strašně rychle domů, tak mě odvezl na výpadovku, že pojedu domů stopem. Stopovali jsme půl hodiny, nikdo mi nezastavil. 'Pojď, pojedeme nazpátek.' Odvezl mě na nádraží, pak jsem jel zrychleným vlakem do Plzně. Nikdo mě tam nečekal, vzal jsem si pytel na ramena, měl jsem štěstí, že jsme bydleli kousek od náměstí, odnesl jsem si ho domů a byl jsem nejšťastnější." – "Všímal jste si toho, že když jste se vrátili, že v Plzni, ale kdekoliv, byla spousta silnic a sloupů domů pomalována číslicemi 2:0 a 4:3? Měl jste to někde blízko domu, a když jste šel kolem, co to ve vás vyvolávalo za pocity?" – "Druhý zápas, když se hrál, tak máma chodila po dvorku, protože jsme bydleli v přízemí, a nemohla se na to dívat. Táta zase konzumoval nějaké pivo. Po skončení zápasu přišel dav k nám do naší ulice, před barák, a skandoval naše jméno. Tátu sebrali a odvedli na náměstí, takže s nimi taky oslavoval.“

„Otec, to byla zvláštní rodina. Moc dobře jsme společně nežili. Otec měl takový program, že šel ráno do práce, najedl se, vyspal se a šel do hospody a chtěl něco nalít na dno půllitru. Byly měsíce, kdy máma musela sáhnout hluboko do kapsy, abychom měli na obživu. A tak musela začít pracovat jako pomocná síla a uklízečka ve školní družině. Na to jsem doplatil já z principu toho, že se ze mě stalo dítě ulice. Po škole bylo bezvládí, prolézal jsem sklepy, půdy, různá zákoutí. Stalo se taky, že ten náš byt byl vedle centra města a vedle centra města byl taky zimní stadion. Při jednom šmejdění jsem tam najednou narazil na houf lidí s bruslemi, že chodí na zimní stadion a mají brusle v rukách a na krku. Takže jsem pochopil, že je tam nějaké volné bruslení, přišel jsem domů a na mámu jsem naléhal asi 14 dní, jestli by byla tak hodná a koupila mi brusle. Tak jsme se k tomu odhodlali a koupili jsme u Bati kožené boty, kotníčkové s přezkou. Šli jsme do sportu, máma koupila patřičné brusle. Byly to šlajfky, památné na kličku, kdy se to muselo zatáhnout. První bruslení šla se mnou. Vypadalo to tak, že jsem stoupl na led, drobet jsem si to osahával. Hlavně jsem koukal, jak ostatní děti bruslí. Po určitých minutách jsem pochopil, co mám dělat. Takže jsem se rozběhl po těch vintách, dal jsem nohy k sobě a pokračoval v jízdě. Zastavil jsem se o mantinel. Potom jsem si volné bruslení hlídal a místo flákání po ulici jsem si našel druhý domov. Byl to zimní stadion.“