Miloslav Benda

„Ta vojska Varšavského paktu už byla u nás. Já jezdil domů až večer, tak jsem to hlášení ani neslyšel. Ráno jsem šel na poštu a potom normálně do kasáren, otevřel jsem, i to děvče přišlo dělat a prodáváme. A teď začali chodit nakupovat důstojníci. Chtěli rohlíky, jestli nemám, sekanou… Něco jsem měl, ale všechno ne. Tak se toho jednoho důstojníka ptám: ,Co to, tak vám zase nejede autobus?‘ A on mi říká: ,Autobus jede. Ale běžte se podívat ven a uvidíte.‘ Šel jsem tedy ven a vidím přes ty baráky na pole za kasárnama. On tam byl tank vedle tanku. Tak povídám té holce: ,Vždyť nás obsazujou. Kašlem na to, jdeme domů.‘ A kasárna plná vojáků, ti jako by o tom ani nevěděli. Tak jsem to vyhnal a jdeme domů. To jsem ještě jezdil na motorce. Přijeli jsme na tu silnici a nemohli jsme projet, jak byla plná. Museli jsme jet po poli, poněvadž ta ulička mezi tanky a další vojenskou technikou byla ucpaná zahraničními turisty, kteří honem utíkali na západ, na Rozvadov. To bylo auto za autem. Tak jsme motorku strkali po poli až do Boru.“

„Soud byl přímo u věznice. Když jsme vycházeli ven, zeptal jsem se toho esenbáka, kam mne to vlastně vede. Odpověděl, abych byl zticha a šel. A dovedl mne, asi to byl okresní národní výbor. Soudců bylo asi šest nebo osm plus předseda. Měli před sebou papír, kde byl zaznamenán celý výslech, který vedl bachař. Podsouval mi takové věci, proti kterým jsem se bránil. Když si tam ale připsal ještě, že jsem odmítl spolupracovat s okresním národním výborem a že jsem tam prohlásil, že si nenechám víru znásilňovat, řekl jsem mu, že slovo znásilňovat jsem nikdy nepoužíval a nepoužívám. A musel jsem zopakovat, co jsem opravdu tenkrát na tom okresním národním výboru řekl - totiž, že víra je mi milejší než jejich politika. To on ale přeškrtal a napsal tam: ,Uposlechl výzvu papeže z Říma…‘ Dál už si teď nevzpomenu. A tím to vlastně bylo vyřízeno.“

„Došel jsem do těch Trmic. Ten pán, co tam měl zabranou tu hospodu, měl nahoře úředníka od toho ,osidlováku‘, aby tam přebíral a shromažďoval ty přihlášky a hromadně to potom podával. Tak jsem šel za ním do té kanceláře a říkám mu, o co mi jde. A ono se ukázalo, že je to Němec. Až mne to zamrazilo, tak to na mne nějak padlo. Ale on to asi sám poznal a říká: ,Podívejte, já jsem Němec, ale antifašista. Když přišli nacisti, všechny komunisty pozavírali a pustili až teď po osvobození.‘ Tak už jsme se nějak srovnali a říkám mu o tom obchodě a on říká, že ten obchod tam opravdu je. Tak jsme se šli podívat, naproti té elektrárně. Obchod krásnej. Ale vidím tam ještě chodit ty Němce. Já jsem se vám tak styděl tam jít. Když víte, že je to jeho majetek, víte, že to musí opustit… Tak povídám: ,Podívejte, ten obchod beru, ale teď tam nejdu.‘“

„K dispozici jsem dostal auto. S ním jsem odjeli do mého obchodu v Ovčárech, naložili jsme tam dva pytle cukru a nějaké koření. Muselo to být v rychlosti. Jedeme zpátky a šofér mi cestou říká, že se musíme zastavit na četnické stanici ve Všetatech. Že tam mají nějaké samopaly a náboje. Tak jsme se tam zastavili, přihodili to k těm pytlům, přikryli jsme to dekou a jedeme polní cestou do Lejkova. Jeli jsme kolem kolejí a tam vidíme kolonu vojáků. Že tam leží a vyhřívají se. Zastavili jsme a váháme, jestli jet dál. Otočit se tam nešlo. Tak řidič vystoupil a říká: ,Buď, a nebo.‘ Rozšťouchal oheň, aby nám to nezhaslo, a rozfofroval to. A přejeli jsme a ti vojáci se ani nehnuli.“

„Výslech probíhal v lednu ve Stříbře. Ale musím dodat, že už druhý nebo třetí den po mém zatčení se za mnou do věznice dostala manželka. Řekla mi, že dostala povolení od funkcionářů z okresu, aby mne navštívila. Navrhli jí totiž, aby se se mnou dala rozvést. Toto a jiné věci, co se mezitím u nás stalo, mi vypravovala. Že byla domovní prohlídka… Bachař ale schůzku přerušil a poslal manželku domů.“