Jiří Beran

„Porád se člověk něčeho bál. Já vím třeba, že bych nevydržel mučení. Vím, že bych nevydržel, vím, že bych těžko snášel, kdybych byl zavřenej a rodina by byla ponechaná svému osudu. Já jsem dělal určitý věci jako množení literatury, tisk literatury nepovolený. Měl jsem třeba tady dole ve sklepě pod uhlím sklad v igelitovým pytli, určitých tiskovin, který jsem v pravidelných intervalech, určitých, dával lidem, jako distribuoval někomu. Někdo přišel pro patery Lidové noviny, někdo pro Informace o církvi. Neveřejný tiskoviny to byly. Který tady jsem měl schovaný úplně zbytečně třeba ve sklepě pod uhlím. Někdo to měl doma a moh se bát domovní prohlídky. Já jsem se nebál domovní prohlídky, protože jsem to měl uložený ve sklepě, ale stejně, člověk se bál možná někdy víc, než bylo zdrávo.“

„Svatbu my jsme měli v roce 1975 a tenkrát samozřejmě pro nás jako pro věřící bylo, že budeme mít svatbu v kostele. Těšili jsme se na to a připravovali jsme se na to půl roku. Samozřejmě tenkrát nešlo mít svatbu jenom v kostele, ale člověk musel na obecní úřad, tam byla jako ta hlavní svatba. To, co bylo v kostele, bylo pak jako soukromí. Ale já to náboženství nepovažuju za soukromou věc, já myslím, že se to musí prolínat i do tý jiný sféry. A tak jsme chtěli nějak dát najevo, že budeme mít svatbu v kostele a že prostě tu úřední svatbu tak nebereme. Takže jsme šli na svatbu jenom my a svědkové, čili čtyři lidé. A ta úřednice, když mě viděla – nějaký tesilový kalhoty a pruhovanej svetr – tak říkala: ,Takhle chcete předstoupit před orgán státní moci?‘ Říkám: ,Ano.‘ Manželka byla ve slušivé sukni, slušivé blůzce. ,Dobrá. Prsteny máte?‘ ,Né, ty budeme mít až zejtra v kostele na svatbě.‘ ,A kytici nevěsta má?‘ ,Né, kytice se dělá, ta bude taky zítra v kostele.‘ Tak potichu proběhla svatba, úřednice trochu kroutily hlavou, nicméně byli jsme oddáni a mohli jsme na tu normální svatbu do kostela.“