„Bylo léto, možná jste se učili, že sem přijely 21. srpna 1968 ruské tanky, ale pro člověka, který to nezažije, je to suché datum. Tenkrát, já byl s tatínkem na Slovensku, byli jsme ve Vysokých Tatrách a bydleli jsme v krásný vesničce pod Tatrama. Mně bylo třináct let a ráno jedno, brzo hrozně, se ozvalo zaklepání a otevřel ten pán, u kterého jsme bydleli. To byl řídící učitel, jmenoval se Ján Michalko, hrozně fajn, starší, respektovaná osoba, mnou. No a najednou jsem ho viděl v bílý noční košili a s bílou čepičkou s takovým střapečkem, tak mi to bylo směšný, smál jsem se. On povídá s vážnou tváří, rádio měl u ucha: ,Pán doktor, zle je, Rusi sú tu!‘ Tatínek strnul a říkal: ,Jak Rusi sú tu?‘ Okupácia, pote dolů, podíváme se na televizi.‘ Tak jsme se dívali na televizi a poslouchali jsme a tatínek říkal: ,Já věděl, že to špatně skončí všechno.‘ A opravdu, v tý vesnici, jak jsme bydleli, tak za vesnicí byla silnice Košice – Žilina, tenkrát ne dálnice, ale taková ta hlavní silnice, první třídy, co vede pod Tatrami. A tam už to hučelo, tam jezdily v rozestupu deseti patnácti metrů těžký vozidla, transportéry – nebyly to tanky, ty by zničily tu cestu, ale byly to těžký vozidla, myslím kolové transportéry. A ty těžký vozidla tu a tam táhly nějaký kanon a byl to takový hukot. A tyhle vozidla, v tom rozpětí deseti metrů, zhruba, jezdily možná týden.“
