„Několik jedinců, kteří už byli více méně instruováni, jak a co mají dělat, o nutnosti vstupu do JZD, a byly slibovány hory doly. Jak už to chodí. Zajímavé je, že ti drobní uchazeči, kteří třeba nebyli zemědělci, ale měli jenom kousíček zahrady, ti šli jako první a chtěli založit JZD. Takže to dopadlo tak, že dejme tomu polovina lidí řekla z apatie ano a polovina řekla ne. A ta polovina, co řekla ne, musela být přesvědčená o správnosti toho počínání. A dopadlo to tak, že se zavíralo. A veškeré těžkosti ve formě nesplnitelných předpisů, dodávek, ve formě nucených odvodů a zdanění, byli přesvědčováni k tomu, že to hospodaření je bez vyhlídek. Že musí vstoupit do JZD. Tak mě zavřeli, že jsem proti socializaci zemědělství. Tak mě zavřeli, a až otec podepsal, tak mě pustili. Tak to chodilo. To byly přesvědčovací metody.“
Z. B.: „U statku byla velká, stará, lichtenštejnská stodola a tu partyzáni zapálili, a my jsme proto byli jako rukojmí z obce. Političtí rukojmí. Byli jsme napsaní, že když ty akce budou pokračovat, tak okamžitě budeme zatčeni a odvedeni. Budem jako političtí rukojmí za tu bezpečnost v obci. Taky jsme přišli asi o jedenácti hodinách v noci, támhle v tom potoce jsem je viděl. A když vedli mého otce místo mě, tak jsem věděl, že je zle, a vylezl jsem. Otce poslali domů a mě poslali na gestapo do Šumperka. V noci, nákladním autem.“
Otázka tazatele: „A proč jste byl určen zrovna Vy?“
Z. B.: „No byl určený člověk, který měl určitý vliv nebo určité postavení, aby to pro ty druhé byl zastrašující případ. Psychicky je to pochopitelné, že nebudou zatýkat bezdomovce a že vezmou toho, kdo má nějaký vliv a nějakou oporu.“
Otázka tazatele: „Kolik vás sebrali?“
Z. B.: „Myslím šest a já jsem z nich byl nejmladší. A tam jsme přišli na gestapo, které je dnes naproti kinu Oko v Šumperku, vždycky když jdu kolem, tak to vidím. Tam bylo sídlo gestapa. Tam nás složili z toho nákladního auta. Teď nás vyslýchali a pak nás zavřeli do robotárny v Šumperku. To bylo u nádraží. Tam už tehdy byli čeští odbojáři, byl tam učitel Bednář. Oni to pozatýkali všechno. To bylo z několika obcí. To nebylo jenom v Rovensku vyhořelý, ty stodoly, to byl Sudkov, Kolšov. Tam, kde byly ty velké statky a začalo to hořet, tak byli ti rukojmí. A někteří z těch rukojmích potom byli popraveni na bratrušovské střelnici. Jurka, Otevřel a ještě někteří.“
„První, co bylo, tak zapálili soukromé stodoly a hřbitov. Němci to používali jako signalizaci. Jak měli postup, tak něco zapálili, aby mohli jít dál. Rodiče byli schovaní tady ve sklepě, než prošla fronta, a my, mladí kluci, jsme naložili dva páry koní, naložili jsme, co tam bylo nejcennějšího, a utekli jsme do takového velkého dolu do lesa s těmi koňmi a dřevěnými vozy. Přehnala se fronta a druhý den, to jsme tam byli z rodiny já a bratr a kluci, a druhý den tam pro nás poslali nějakého důstojníka, aby nás odtamtud dovezl. Přijel tam na koni. Tak jsme zase sedli na ty vozy a jeli jsme zpátky a tady z té silnice na nás stříleli z děla. Mysleli si, že jsme Němci nebo něco podobného. Tak se nám splašili koně, převrátilo se to a tady jsme dostali poslední ránu. Dělový granát. A zabilo to tady souseda a rozbilo nám to vrata. A pak už jsme byli doma.“
Otázka tazatele: „Jak vzpomínáte na vojáky Rudé armády?“
Z. B.: „Těžko říct. V nebezpečí byly hlavně ženské, a jak se napili. To bylo nepříjemný. Vím, že jsme měli schovaný děvčata nahoře. Zabedněný. A měly u sebe provaz. Kdyby bylo nejhůř, aby utekly oknem dolů. Znásilnili tady jedno děvče. To děvče bránil otec a toho střelili. Toho ten chlap střelil.“
Z. B.: „To bylo první, co navrhli. Nepohodlné lidi, kteří překážejí socializaci, půjdou na mimořádné vojenské cvičení. Dá se tomu vojenský punc, tím okamžikem je zákon. Musíš poslechnout jako voják a jdeš. Beze zbraně, na práci.“
Otázka tazatele: „A vy jste předtím byl už na vojně?“
Z. B.: „Já jsem byl před tím prezenčák. To jsem byl po převratu jako prezenční voják v důstojnické škole v Bruntále. Tam jsem vystudoval důstojnickou školu, protože jsem měl maturitu, a po té vojně jsem šel domů. A dopadlo to tak, že po té vojně nás degradovali. Ty nepohodlné. V rámci přesvědčovací akce. Takže já jsem po té důstojnické škole byl jako prostý vojín. A byl jsem poslán na mimořádné cvičení a tam jsem byl pět měsíců.“
Ing. Zbyněk Bezděk se narodil v roce 1918 v Rovensku. Jeho otec byl významnou osobností v obci a měl jedno z největších hospodářství. Zbyněk Bezděk byl určen pro dráhu zemědělce a připravoval se na budoucí převzetí statku. Proto také vystudoval vyšší hospodářskou školu v Olomouci. V roce 1943 byla v Rovensku zapálena stodola s obilím. Aby se podobné akce neopakovaly, vzalo gestapo v obci rukojmí. Mezi nimi byl i Zbyněk Bezděk. Několik týdnů strávil na gestapu v Šumperku a v Breslau, kde odklízeli ruiny po bombardování. Protože se vypalování neopakovalo, byl zakrátko propuštěn. Po roce 1948 nutili rodinu ke vstupu do JZD. Aby byli rychleji přesvědčeni, byl Zbyněk Bezděk odvolán na mimořádné cvičení (VTNP) do Dolních Životic. Domů se vrátil po čtyřech měsících, kdy hospodářství už patřilo do společného vlastnictví JZD. Tam také nastoupil do práce, ale v roce 1952 byl s rodiči vyhozen jako kulak. V rámci dokončení socializace vesnice byl v roce 1958 do družstva opět přijat jako agronom. To už byl studentem VŠ zemědělské a lesnické, na které studoval dálkově v Brně. Stále se stýkal s přáteli z Dolních Životic, se kterými měl společného nepřítele. V roce 1962 byl i s kamarády zatčen a obviněn z nepřátelského postoje vůči republice. Výsledkem byl nepodmíněný desetiměsíční trest, který si odseděl v zadržovací vazbě v Ostravě a zbytek pak v Karviné. Po propuštění musel opět nastoupit do JZD, kde se dennodenně potkával s lidmi, kteří proti němu u soudu svědčili. Ve svých 92 letech, se svou ženou Libuší stále hospodařil na rodinném statku. Zemřel v roce 2015.
