“Teda, vy ste požiadali o vysťahovanie už v šesťdesiatom siedmom, keď zomrela babička?
My jsme to… my jsme to udělali ještě předtím a to babička byla ještě okay. Říkali, že… máma říkala, že všichni pojedeme do Ameriky, okay. Ale co bylo… My jsme požádali, ale trvalo to… Dostat vízum bylo impossible. Hej… v šedesátym to bylo… štvrtým pátym, tak nějak. A by to hrozné, prostě museli jsme čekat jo. Ten strejda, strejda byl tam, který by nám pomohl a tak dále, ale potom maminka dostala tú rakovinu zpátky. Ona měla dokonce přítele a ten přítel odjel s celou rodinou do Ameriky, a že tam bude čekat… že tam budeme všichni. Hold, mu potom napsala, že musí znovu do nemocnice. Měla tí metastázy a byla tam šestnáct měsíců… pod tým, Pod Petřínem. A potom nakonec, nakonec… nakonec zemřela. Předtím zemřela babička… tá byla už v nějakým starobinci, jsme ji tam musela dát. Aj tá ma tam hrobku, neďaleko Vinohradoch jó. Já nevím, jestli jste znali jméno František Goldsteiner. Neznala ne… on byl známý v televizi, ve theatre, v movies. Vedle neho žije… A můj život, byla jsem síce rozvedená, ale babička, moje tchýně se starala… vzala ji vždycky na víkend, tak to bylo okay. Ale každý den jsem jela skoro ráno do banky. Po práci, jsem potom jela pěšky, pod tým Petřínem, že jo. Potom domú, no a tak… neměla jsem jednoduchý život. No a všichni jako věřili, že půjdeme a tak dále… a potom my jsme se jako rozhodli, že nepojedem jo, protože maminka je nemocná a nechci aby mi umřela tady… co bych dělala, jo. Takže furt byla v nemocnici, všechno bylo okay, ale najednou… To bylo jeden a dvacátého co se to stalo. Najednou mi vola v štyri hodiny ráno jeden kamarád a říká mi: “Rusové jsou tady!” Já říkám prosím tě ty seš opilý, jdi domů, on byl nějaký vedouci restauraci. Ne, ne… Rusové jsou tady… ti Rusové! Opravdu? A on říká, jo. Tak jsem začala každému volat o čtvrté ráno, protože to bylo hrozné. Co se stane teď? My jsme nevěděli co bude. Já jsem bydlela na Bubenči a šla jsem pěšky na Příkopy do banky. Tam každý už byl. Nikdo nevěděl co bude, kdy oni zavřou tí hranice! Tak… ti Rusové. A já jsem jsi, já jsem si.. tak, moje maminka zemřela šestého srpna a Rusové přišli jednadvacátýho srpna, jo. Tak já jsem nevěděla co budu dělat ve svým živote. Jěště si pamatuju, že jsem ležela v posteli a jsi říkam, že teď mám už jenom Simonu, co s námi bude, kam pujdeme. První manžel nechtěl zpátky, a chtěl jet se mnou do Ameriky potom. A já si říkám co ja budu dělat. A tak se stalo, že tí Rusové přišli jednadvacátého a já si říkám, že já tady nebudu žít, ja pojedu do Ameriky!”
