Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Robert Cvi Bornstein (* 1926)

• narozen 23. února 1926 v Prešově

• židovská, nábožensky založená rodina

• člen sionistického hnutí Ha-Šomer ha-cair

• v roce 1940 vyloučen z gymnázia, učil se pekařem

• od roku 1942 do září 1944 práce ve skladu knih zabavených deportovaným

• září 1944 – říjen 1944 – účastníkem Slovenského národního povstání

• říjen 1944 – duben 1945 – ukrýval se v Prešově a později v Bratislavě

• duben 1945 – osvobozen v Bratislavě

• od dubna 1945 aktivní v sionistickém hnutí Ha-Šomer ha-cair

• organizoval odjezd mladých sionistů do Izraele

• v září 1949 odjel do Izraele

• vystudoval práva, padesát let advokátské praxe

• dosud pracuje jako notář

Hrozba deportace do koncentračního tábora, skrývání v opuštěných obchodech nebo bytech, život s falešnými doklady, zapojení do bojů během Slovenského národního povstání, aktivní práce v sionistickém hnutí, odjezd do Izraele – to je několik ústředních momentů v životě pamětníka Roberta Cvi Bornsteina. Podle podobné osnovy se odehrával příběh mnohých Židů původem ze Slovenska, kteří našli po válce nový domov v Izraeli. Díky pamětníkovu smyslu pro detail a zařazení událostí do širšího kontextu židovských dějin je vyprávění Roberta Cvi Bornsteina nabité informacemi stejně jako jeho život událostmi.

Ortodoxní a pak sionista

Narodil se jako Robert Bornstein roku 1926 v Prešově do židovské rodiny. Otec provozoval obchod s železářským zbožím, maminka byla v domácnosti a starala se o Roberta a o tři roky starší dceru Martu. Pamětník svou rodinu líčí jako nábožensky založenou, sám od svých šesti let navštěvoval židovskou školu, kde se „ráno vyučovaly světské vědy a odpoledne náboženství“. Po pěti letech přešel na slovenské kolegiální gymnázium. V této době se také seznámil se sionistickou skupinou Ha-Šomer ha-cair. Toto levicově orientované hnutí připravovalo své členy na imigraci do Palestiny, větší význam přikládalo práci než studiu a náboženská výchova se s jeho levicovou ideologií neslučovala. Podle svých slov byl Robert Bornstein „do dvanácti let židovským, ortodoxně vychovávaným chlapcem, a zhruba od patnácti let ateistou“.

Školní docházku nuceně ukončil v září 1940, před nástupem do gymnaziální kvarty – stejně jako další židovští studenti byl ze školy vyloučen. Nastoupil pak jako pekařský učeň do provozovny svého dědečka, jeho sestra Marta se tehdy učila švadlenou. Od jara do podzimu 1942 na Slovensku probíhala první vlna deportací židovského obyvatelstva – nejdřív se týkaly mladých svobodných chlapců a dívek, později celých rodin. Transport hrozil i pamětníkovi, tehdy ho rodiče poprvé ukryli do sklepa svého bývalého obchodu, který vedl arizátor. Později se otci podařilo získat status hospodářsky důležitého Žida, který jej chránil před deportací, a zařídil, že se ochrana vztahovala i na manželku a syna. Navíc otec díky svému příteli, úředníkovi ministerstva financí, sehnal zaměstnání ve státních službách. „Třídili jsme s tatínkem knihy zabavené v židovských domácnostech po deportaci. Byly to nejrůznější knihy, beletrie i náboženská literatura, které chtěl Slovenský stát prodat a získat tak peníze,“ popisuje Robert Cvi Bornstein. Knihy se skladovaly v bývalém kostele v Prešově a podobné skladiště bylo i v Nitře, kam se rodina v květnu 1944 přestěhovala. Pamětník přiznává, že v této době přečetl nejvíc knih v životě, a dodává, že při třídění knih se naučil obstojně česky. K práci na třídění knih měl zároveň dostatečnou jazykovou výbavu – doma mluvil s rodiči maďarsky, s dědečkem německy, uměl i hebrejsky a samozřejmě slovensky.

Dobrovolně k povstání

Velká změna pro pamětníka nastala na konci srpna 1944 s vypuknutím Slovenského národního povstání. Hned začátkem září se k němu na popud hnutí Ha-Šomer ha-cair přidal jako dobrovolník. Vzpomíná na poslední rozloučení s otcem, který jeho plán nepodporoval. „Večer předtím, než jsem opustil rodiče a přidal se k povstání, jsem jim oznámil, že nazítří ráno odcházím. Tatínek, který byl voják v první světové válce, seděl na mé posteli a lamentoval, plakal a prosil mě, abych nechodil, protože prý nemám ponětí o tom, co je to válka, a že v prvním boji padnu. Já jsem byl jako osmnáctiletý přesvědčený, že to vím lépe, a samozřejmě jsem ho neposlouchal. Pak jsme se loučili, z hlediska mého tatínka to bylo doživotní loučení, myslel si, že se už nikdy neuvidíme. Skutečně to tak bylo. Jenže on myslel, že já padnu v boji a on to přežije. Neměli jsme ponětí o tom, že na Slovensku ještě ke konci války, když už je tak jasné, jak válka skončí, budou obnoveny deportace,“ popisuje pamětník poslední setkání s otcem. Rodiče byli na podzim 1944 zatčeni a deportováni do Osvětimi, válku ani jeden z nich nepřežil.

S přítelem se měli hlásit v kasárnách v obci Zemianské Kostolany a pamětníka na první pokus do armády nepřijali. „Snad to bylo pro mou dětskou tvář, ale náhodou jsem při odvodu natrefil na lékařku, kterou jsem znal ze sionistického hnutí a díky ní mě nakonec zařadili k dělostřelecké jednotce Žula,“ vysvětluje Robert Cvi Bornstein. Na frontě pak skutečně zůstal až do porážky povstání 28. října 1944. Poté mířil se svou vojenskou jednotkou do Donoval, a ačkoli se chtěl na výzvu svého velitele připojit k důstojnické jednotce, která se hodlala přidat k partyzánům, v chaosu po porážce povstání to nešlo. „Na Donovalech se shromáždilo několik tisíc vojáků bez velitelů, kteří většinou přešli k partyzánům, byl tam ohromný chaos. Někteří se také přidali k partyzánům, jiní dezertovali a vrátili se domů,“ popisuje zmatky po potlačení povstání pamětník.

Měl jsem kabát a povolení

Sám měl v plánu dojít do Prešova a pak se dostat na území, které bylo už osvobozené Rudou armádou. S přítelem Lešetickým se vydali z Donoval na cestu do Prešova. „Jdeme a jdeme, jeden nebo půldruhého dne, a náhle vidíme v údolí malou vesničku. Nevěděli jsme, zda už tam jsou Němci, nebo ne, takže jsme tam leželi a dívali se směrem k té vesnici. Neviděli jsme žádné Němce, tak jsme si řekli, že nemáme co ztratit a bez jídla stejně nemůžeme pokračovat. Sešli jsme do té vesničky a zjistili jsme, že byla součástí povstaleckého území. Němci tam ještě nebyli, sedláci nás přijali velmi pěkně a každého se ujala jiná rodina,“ popisuje pamětník.

Během dlouhé cesty do Prešova se setkal v lese se známým, který mu poskytl nocleh v lesním úkrytu a nasměroval ho ke vzdáleným příbuzným do Liptovského Mikuláše, odkud chtěl dojet vlakem do Prešova. K cestě vlakem bylo ovšem nutné povolení. „Řekli mi, že vlakem může cestovat jen ten, kdo se nahlásí na místní komandatuře a dostane povolení. Jak jsem řekl, měl jsem s sebou falešné papíry na jméno Ivan Blaho. Vydal jsem se tedy do Liptovského Mikuláše pro povolení. Měl jsem něco málo peněz, vešel jsem do obchodu Nehera, to byla konfekce v celé republice, a koupil jsem si kabát, Lodenmantel se mu říkalo, takový zelený kabát s kulatými knoflíky. Okamžitě jsem se cítil velmi jistě. Šel jsem na německou komandaturu, ukázal jsem legitimaci Ivana Blaha a dostal jsem Passiererschein, cestovní povolení,“ líčí pamětník.

Nebezpečné chrápání

V Prešově se díky pomoci arizátora otcova obchodu skryl ve sklepě a v úkrytu vydržel nějakou dobu. Později se rozhodl pro přesun do Bratislavy, kde se ukrývali jeho příbuzní, strýc s rodinou. „Díky známé jsem se se strýcovou rodinou zkontaktoval a samozřejmě mě do svého úkrytu přijali. Takovým úkrytům se říkalo bunkr, Židé tam bunkrovali. Nás bylo šest v jedné místnosti v bytě, který byl naoko neobydlený. Měli jsme ale velký problém, protože strýček strašně chrápal. Leželi jsme vedle stěny, která sousedila s dalším bytem, a měli jsme strach, že sousedi uslyší to chrápání,“ líčí pamětník.

V době, kdy se skrýval v Bratislavě, se Robert Cvi Bornstein díky falešným papírům odvážil vycházet ven a setkával se s dalšími členy Ha-Šomer ha-cair, kteří byli v ilegalitě. Během jednoho setkání byl v jednom z bytů, které sloužily jako úkryt, spolu s dalšími zatčen. „Eskortoval mě mladý Němec, podobného věku jako jsem byl já. Mluvil jsem s ním německy, a protože se v Bratislavě moc nevyznal, přemluvil jsem ho, abychom na místo, kam mě měl dovést, jeli tramvají. Těsně před konečnou se mi podařilo mu utéct a zamíchat se do davu, aby mě nenašel. Vrátil jsem se pak ke strýcově rodině do bunkru,“ popisuje pamětník. V úkrytu v bratislavském bytě se dočkal v dubnu 1945 osvobození. „Vtrhl k nám ruský voják a ptal se: ‚Germanci zděs?‘ Tak pro nás skončila válka a skrývání,“ vzpomíná Robert Cvi Bornstein. V Bratislavě zůstal několik týdnů a poté ho hnutí vyslalo do Budapešti, kde se setkal s dalšími členy Ha-Šomer ha-cair, kteří zde ilegálně pracovali pro záchranu Židů.

Z „kibucníka“ právníkem

Ve službách hnutí zůstal i po válce – vedl židovský dětský domov, který hnutí zřídilo, a byl vedoucím skupiny Ha-Šomer ha-cair v Prešově, kam se vrátil kvůli chybějící maturitě. Vzdělání bylo jednou z věcí, na které se s hnutím neshodl – sionisté preferovali práci před studiem, nově vzniklý Stát Izrael potřeboval víc zemědělců a řemeslníků než studovaných lidí. Přesto si pamětník doplnil maturitu během externího studia a v hnutí nepřestával být aktivní. Stal se jedním z hlavních organizátorů výjezdu mladých sionistů do Izraele. „Po únoru 1948 se dohodlo, že do Izraele bude moci odjet z Československa dvacet tisíc mladých lidí. Všem bylo potřeba vyřídit povolení k výjezdu, připravit je na odjezd a podobně. Už tehdy jsme v Československu žili tak, jak jsme plánovali žít v Izraeli. Sám jsem chtěl odjet, jakmile to bude možné,“ popisuje pamětník. V Československu ještě stačil v létě spolu s mladými členy hnutí zorganizovat brigádu pomáhající na stavbě trati mládeže – železniční trati z Hronské Dúbravy do Banské Štiavnice. „Šel jsem za vedoucím stavby s tím, že chceme vytvořit židovskou brigádu. To nám tehdy nepovolili, ale alespoň jsme naši skupinu pojmenovali na počest Chavivy Reik, výsadkářky z tehdejší Palestiny, která bojovala v povstání po boku partyzánů,“ vzpomíná Robert Cvi Bornstein.

Do Izraele odjel v září 1949 přes Paříž, kde se účastnil sionistického kongresu. V nové zemi přijal i druhé hebrejské jméno Cvi. Pět let žil v kibucu Šomrat, ale protože chtěl studovat, z kibucu odešel. Studoval ekonomii a později práva, v oboru zůstal a víc než padesát let vykonával profesi advokáta. Přes svůj vysoký věk stále pracuje jako notář. „Má rodina tvrdí, že mi práce dělá dobře, a mají pravdu. Navíc mohu překládat z několika jazyků do hebrejštiny, což notář často potřebuje,“ usmívá se pamětník.