Robert Cvi Bornstein

„Říkali si: ‚Budeme někde na salaši, spojíme se s matkou a rodiči, oni se nám postarají o jídlo, dokud nepřijdou Rusové. Je úplně zbytečné chodit na východ.‘ Takže udělali čelem vzad a na tom kopci jsme náhle zůstali sami dva, Bohuš Lešetický a já. My jsme neměli kam jít. Tak jsme pokračovali sami dva na východ a můj plán byl dojít až do Prešova, pokračovat, přejít přes frontu a dostat se na území, které bylo už osvobozené Rudou armádou. Jdeme a jdeme, jeden nebo půldruhého dne, a náhle vidíme v údolí malou vesničku. Nevěděli jsme, zda už tam jsou Němci, nebo ne, takže jsme tam leželi a dívali se směrem k té vesnici. Neviděli jsme nic, žádné Němce, tak jsme si řekli, že nemáme co ztratit, bez jídla nemůžeme pokračovat, a šli jsme do té vesničky. Zjistili jsme, že vesnice byla částí povstaleckého území, Němci tam ještě nebyli, sedláci nás přijali velmi pěkně, každého se ujala jiná rodina.“

„Od nich jsem slyšel, že nejbližší město je Liptovský Mikuláš, tehdy se ještě jmenovalo Liptovský Svätý Mikuláš, ale řekl jsem jim, že mám v plánu dojet vlakem do Prešova. Řekli mi, že vlakem nemůžu jet, že může cestovat jen ten, kdo se nahlásí na místní komandatuře a dostane povolení. Jak jsem řekl, měl jsem s sebou falešné papíry na jméno Ivan Blaho a oni pomohli, že mě nějaký člověk, který cestoval do Mikuláše, vzal vozem. Měl jsem něco málo peněz, vešel jsem do obchodu Nehera, to byla konfekce v celé republice, a koupil jsem si kabát, Lodenmantel se mu říkalo, takový zelený kabát s kulatými knoflíky, a okamžitě jsem se cítil velmi jistě. Šel jsem na německou komandaturu, ukázal jsem legitimaci Ivana Blaha a dostal jsem Passiererschein, cestovní povolení.“

„Teď se chci na chvíli vrátit. Vyprávěl jsem, že večer předtím, než jsem opustil rodiče a přidal se k povstání, jsem jim oznámil, že nazítří ráno odcházím. Tatínek, který byl voják v první světové válce, seděl na mé posteli a lamentoval, plakal a prosil mě, abych nechodil, protože prý nemám ponětí o tom, co je to válka, a že v prvním boji padnu. Já jsem byl jako osmnáctiletý přesvědčený, že to vím lépe, a samozřejmě jsem ho neposlouchal. Pak jsme se loučili, z hlediska mého tatínka že je to doživotní loučení, že se už nikdy neuvidíme. Skutečně to tak bylo. Jenže on myslel, že já padnu v boji a on to přežije. Neměli jsme ponětí o tom, že na Slovensku ještě ke konci války, když už je tak jasné, jak válka skončí, budou obnoveny deportace.“