„Já jsem měl mládí strašné, o tom bych raději ani nemluvil, protože by mně z toho stála jedině ostuda. Tenkrát - krátce jenom - nastupoval Sovětský svaz a to byla samá revoluce. V dvacátém čtvrtém až třicátém roce byla revoluce. Tam se jenom prali, trávili a podobně. Tak tam jsem vyrostl.“
„Všichni honem vylétli ven, co se děje. Ještě se střílelo, ale už jenom naslepo do vzduchu. A tak poručík [vybral] mě a ještě jednoho, abychom zjistili, co se děje. Tak jsme šli do města, do Brna, a tam jezdili ruští důstojníci na frontu, tak jsme je stavěli, a co se děje: ,My neznájem, my sami jedeme na frontu.‘ Tak jeli na frontu. Najednou, vpravdě nevím, kdo tam vykřikl, že se Němci vzdali a že je mír.“
„[Když] jsme poprvé letěli, tak jsme se vrátili. Protože tam byla mlha, tak nám nedovolili přistát. Byli jsme na tom letišti, tak jsme se stravovali dohromady s těmi letci. Měli dobrou stravu, letci dostávali moc dobrou stravu. Tak jsem se byl s jedním [vojákem] stravovat u nich v kuchyni. A za týden, že už na Slovensku mlha není, takže už můžeme. Tak jsme letěli a přistáli jsme tam v půlnoci.“
„Pak jsme byli jenom v obraně, protože jsme jako výsadkáři neměli žádnou výzbroj. Měli jsme jenom ty kozácké karabinky. [Ano, ano.] Jo, no, no, no. [Na čtyři rány nebo na pět to bylo?] Na pět. A to jsme dostali jako vojenskou výzbroj, více nic. Tak jsme si nikde moc vyskakovat nemohli, ale tu obranu jsme vždycky udrželi. Když nás posadili, tak jsme tam tu obranu drželi, dokud zase nepřišla výměna. To bylo většinou, když sovětská armáda jela na týden na doplnění nebo na odpočinek a my jsme zatím ten úsek hlídali.“
„Garáže byly níže a najednou odtamtud vyšlehl plamen. Tak zase poplach, co tam se děje. Tak tam vlétli vojáci, někteří na střechu a někteří vlétli tam, co se děje. Byl tam Němec a zapálil sud s benzínem. Tak samosebou, poručík dostal rozkaz, aby si [Němec] vykopal jámu, a Němce zastřelil. Ten Němec si musel pod plotem vykopat jámu, on ho tam odbouchnul a bylo to.“
Nadporučík v. v. Vladimír Bouz se narodil 4. července 1924 v obci Olšanka na východní Volyni v tehdejším Sovětském svazu. Kvůli politickému režimu a situaci v rodině nedocházel do školy, a tak se učil číst a psát úplně sám. Na své mládí nevzpomíná rád, na Ukrajině vypukl v letech 1932-1933 hladomor, zakládaly se kolchozy, lidé byli odváženi na Sibiř, a navíc měl otce alkoholika. V mládí pracoval v kolchoze, podílel se na zemědělských pracích a po německé okupaci Volyně v letech 1941-1944 vstoupil do Rudé armády a následně byl dne 16. 2. 1944 přemístěn do 2. paradesantní brigády 1. československého armádního sboru. Prodělal výcvik v Jefremově a v Proskurově a poté sloužil v 6. rotě 2. praporu. První bojové střetnutí zažila paradesantní brigáda v okolí polského Krosna a následně byla přemístěna na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Vladimír Bouz se dostal do Zvolena a poté do partyzánských jednotek. Po prodělané anabázi se nakonec opět zařadil do československých jednotek a se svou rotou směřoval na Prahu. Už v Brně zažil německou kapitulaci, zatímco Praha stále ještě nebyla osvobozená, ale po jeho příjezdu do hlavního města již probíhaly pouze lehčí boje. Vladimír Bouz byl poté odvelen do jáchymovských dolů, kde hlídal německé zajatce a jiné trestance. Po demobilizaci nakonec sám pracoval v jáchymovských dolech, poté pracoval jako topič, v autodílně a nakonec vykonával funkci řidiče pro lázně. Vladimír Bouz zemřel v roce 2014.
