„Tenkrát to bylo zásobování, dneska je to logistika. Tenkrát to bylo všechno jinak. Dnes se přemýšlí, od koho to vzít, aby to bylo nejlevnější. Tenkrát se dělaly hrozné věci, aby to vůbec bylo. Na spoustu věcí byly fondy, nebyl písek, nebyl cement a musel být… Hodně jsem se nacestoval. Díky tomu jsem sjezdil celou republiku. Například byl nedostatek těžko tavitelných lepenek a jezdili jsme pro ně až do Štúrova. My jsme měli fond na 5 tisíc metrů čtverečních lepenky kvartálně a potřebovali jsme jí dvakrát tolik. Většinou jsme tam nejeli jen tak, to byl většinou pozdrav z Plzně, karton dvanáctky.“
„Tenkrát v té době těsně po měnové reformě, když byl v Plzni udělaný zátah na živnostníky a lidi, kteří měli majetek. Tak tátu, přestože v té době již nepodnikal, krám musel odevzdat v roce 1950 a pracoval manuálně ve Škodovce na obrážecích strojích, přestože se průkazně nemohl zúčastnit té demonstrace, protože byl na odpolední směně ve Škodovce, zadrželi a strávil přes měsíc ve vyšetřovací vazbě na Borech. Následně jsme dostali příkaz, že musíme opustit byt. Dostali jsme náhradní bydlení někde na polských hranicích. Alespoň byla jedna věc dobrá na tom, že máti byla ve špatném zdravotním stavu. Díky tomu, že nemohla chodit a byla odkázaná na pomoc druhých, tak vyhověli [naší žádosti]. Takže jsme o byt přišli, ale mohli jsme bydlet u babičky s dědou. Otec musel bydlet mimo Plzeň.“
„Jako kluk si pamatuju a vidím to dodneška. Byli jsme doma a přišla k nám policie na kontrolu. Totálně probrali celý byt. Pamatuju, jak jsem si tenkrát hrál s nějakou věcí, s portmonkou nebo nějakou takovou hračkou, a oni mi sebrali i tuhle věc. Pak se udělal seznam odebraných věcí, ale byl to seznam, který se dělal dodatečně. Samozřejmě ty lepší věci v tom seznamu nebyly. Věci podle seznamu nám vrátili, ale ten byl dělán dodatečně a účelově.“
Nenechte se nikdy ničím odradit, naplňujte svůj životní cíl
František Brabenec
zdroj: archiv pamětníka, Jakub Anderle - natáčení 20.7.2018
zdroj: archiv pamětníka, Jakub Anderle - natáčení 20.7.2018
Stáhnout obrázek
František Brabenec se narodil 10. října 1949 v Plzni. Komunisté nejprve připravili rodinu po únorovém převratu o dva obchody s módním a koženým zbožím. Tatínek František Brabenec starší musel nastoupit do dělnického zaměstnání. V roce 1953 posloužily plzeňské nepokoje proti měnové reformě jako záminka k další perzekuci rodiny. Tatínek strávil měsíc ve vyšetřovací vazbě a úřady plánovaly vystěhovat rodinu na Broumovsko. Nakonec se podařilo vyjednat zmírnění postihu. Františkova maminka Milada Brabencová, rozená Fuchsová, onemocněla v roce 1952 dětskou obrnou. Pohybovala se jen s obtížemi a následky onemocnění trpěla až do smrti. Musela se se synem vystěhovat z bytu. Bydleli v bytovém domě, který postavil Františkův dědeček, v malém bytě 2+1 spolu s prarodiči a jedním nájemníkem. Tatínek dostal asi na rok zákaz pobytu v Plzni a dojížděl do práce a za rodinou z Březiny u Rokycan. František odmaturoval na Střední všeobecně vzdělávací škole Julia Fučíka na náměstí Odborářů, dnešním Mikulášském náměstí. Nedokončil studia medicíny, doplnil si vzdělání ekonomickou nástavbou a v roce 1971 nastoupil do Státní banky československé. Po třech letech přešel do Stavoprojektu, stavebního podniku města Plzně. Měl na starosti zásobování stavebních akcí, což v období 70. a 80. let, kdy vládl všeobecný materiální nedostatek, nebylo jednoduché. Úspěch spočíval ve vytrvalosti, známostech a „pozornostech“. Nechtěl vstoupit do komunistické strany, a tak nemohl zastávat vedoucí místa. František s rodiči a později s manželkou a dvěma syny rád cestoval. Nejčastěji jezdili za příbuznými do západního Německa nebo do Jugoslávie. Vzpomíná na dnes neuvěřitelné komplikace s vycestováním za hranice. Pád režimu s nadšením uvítal a prezidenta Václava Havla vnímal s úctou a obdivem. Po likvidaci stavebního podniku v roce 1992 si zařídil malý obchod s cukrovinkami na plzeňském náměstí Republiky.
