Alois Bradáč

* 1943

  • „I to se mluvilo, že když jsme jeli do Bărăganu, říkal ten jeden Němec, profesor a učitel Ballman, že jsme měli štěstí, že Gheorghe Gheorghiu-Dej to nedovolil: ‚Já mám svůj národ kam dát!‘ Tak nás dal do Bărăganu, jinak bychom šli rovnou do Sibiře, jak byli ti druzí, Němci, jak povídal profesor. Tam zemřeli lidi při lopatě, házeli sníh a zemřeli, tam je strašná zima.“

  • „Osmnáctého června 1951 v noci zaklepali na okno milicionáři, ale nezaklepali, bouchali kvérem. Táta vstal a řekli: ‚Otevřete vrata a oblékněte se!‘ Táta otevřel vrata, oblékl se. ‚Teď se vyšikujte, budete deportovaní, ale neví se kam.‘ Tak se přečetly nějaké zákony... ‚A ne abyste utekli! Kolem baráku jsou vojáci a mají rozkaz vás zastřelit!‘ A že půjdou všichni z Gerníku, ale to byla lež. Ke konci řekli: ‚Spakujte si věci, co se vejdou do dvou vozů!‘“

  • „První třídu jsem skončil na Gerníku. Když jsme přešli do Bărăganu, vstoupil jsem rovnou do druhé třídy. Ne jako můj kamarád z Lubkové, ale já jo, a pomalu jsem se naučil rumunsky, protože jsme měli deportované učitele, kteří nás dobře učili. Za tři měsíce nebo půl roku jsem uměl půl násobilky. A moje máma byla služka ve škole a já jí musel večer pomáhat s lavicemi, aby mohla zametat. Byla zaměstnána ve škole jako děvečka, protože táta v roce 1952 byl ve věznici. V Banátu ho tribunál odsoudil na pět let a deset tisíc pokuty. Ale neudělal víc jak rok a dva měsíce, protože byl na kanálu Dunaj – Černý moře. Pak přišel domů a začali jsme hospodařit víc, protože máma, když byla sama, neměla peníze. Napsal jsem babičce do Banátu, aby nám poslala jídlo. Posílala nám krabice, ale neměly být těžší než deset kilo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 05.12.2023

    (audio)
    délka: 02:21:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Několik podzimních dešťů nám ukázalo, že v Bărăganu se bez přístřešku žít nedá

Alois Bradáč, fotografie z vojenské knížky, 60. léta
Alois Bradáč, fotografie z vojenské knížky, 60. léta
zdroj: archiv pamětníka

Alois Bradáč se narodil 23. března 1943 v české obci Gerník v rumunském Banátu. Vyrůstal v rolnické rodině s dvěma mladšími sourozenci, otec pracoval jako veterinář a dědeček vlastnil kovárnu a palírnu. Pětičlenná rodina Bradáčových byla v červnu 1951 určena k deportaci do oblasti Bărăgan, kam komunistický režim soustředil více než 40 000 obyvatel západorumunského Banátu, včetně několika dalších rodin z Gerníku. Vojáci je v noci zadrželi a během několika hodin se rodina musela připravit k vysídlení. V letech 1951–1956 přežívali v nelidských podmínkách na rozlehlých pláních nedaleko města Călărași. Deportovaní zde trpěli hladem, žízní, nemocemi a izolací. Bradáčovi bydleli nejprve v zemljance a později si postavili chatrč z truploviny. Otec rodiny, odsouzený k pětiletému trestu za neodevzdání zbraně, byl poslán na výstavbu vodního kanálu Dunaj – Černé moře, kde pracovalo a zemřelo velké množství politických vězňů. Zpět se vrátil v roce 1953. Dodatečně čekala deportace do Bărăganu i dědečka z Gerníku. Pamětník zde docházel do školy vystavěné deportovanými, ve které navíc pracovala matka jako pomocná síla. Po návratu do Gerníku v roce 1956 museli Bradáčovi vyčkat nejméně další dva roky, než jim bylo umožněno znovu obývat zdevastované hospodářství. Pamětník navštěvoval školu v Nové Moldavě a od roku 1961 pracoval na místním národním výboru. Podal si přihlášku do komunistické strany, avšak jeho přijetí nebylo vyhověno. Až do roku 2007 žil v Gerníku, poté se přestěhoval do České republiky, kam již dříve odešel jeho mladší bratr. Za deportaci do Bărăganu ho stát po roce 1989 finančně odškodnil. V době natáčení, v prosinci 2023, žil na Plzeňsku.