„Policajt, ne sice estébák, ale policajt, zabil v autě mou ženu, dceru, mou dceru, která přecházela ulici. Tenkrát se vypínaly světla, protože nebyla elektřina, byla v tmavých šatech a prostě auto do ní najelo, auto bylo řízeno policajtem. Takže si myslím, že by pak dali pokoj, ale pozor zase, nebylo to tak jednoduché, protože sešlo mnoho mladých lidí na ten pohřeb. Protože každej středoškolák má kolem sebe nějaké přátele a ti lidé přišli prostě na ten funus, ty devatenáctiletý holky. Komunisti to vnímali jako takovou křesťanskou manifestaci. „ – „To je strašný. Kdy se to stalo?“ – To bylo v roce 1989, nebo to ne, to říkám špatně. To bylo dřív, děti se narodily 1960, tak jí bylo 19, no, tak 1979. A na základě toho, že to vyhlásili, že jsme udělali křesťanskou manifestaci... Ono taky přišlo o něco víc kněží, že jo, normálně slouží 12, když se něco takového pochovává, a bylo tam teda víc kněží. Moje žena na to doplatila tím, že ji nikde nechtěli vzít do zaměstnání.“
„K tomu, k mýmu kontaktu s policií, se státní policií. Já jsem byl zavolán dvakrát. Když jsem byl medik, tak si mě vytáhli, vzali mě na nábřeží v Plzni a určitě chtěli, abych podepsal spolupráci. Já jsem byl takovej, že za žádnou cenu ne, že jsem dokonce vyslovil takovou drzou větu, že si nechci udělat ze života špatnou detektivku. A nechali mě. A pak ještě jednou jako lékaře mě obtěžovali už v Českých Budějovicích, kam jsme se přestěhovali už s mou novou rodinou. A že přišla... Ještě na tom gymplu, ještě na tom prvním setkání s komunistickou policií. To mohlo bejt, já jsem 1952 maturoval, tak, řekněme, někde v 53 nebo ještě dýl. To byla vlastně revoluce v Maďarsku a já jsem něco napsal blbýho do dopisu.“ – „To bylo v padesátým šestým roce.“ – „Jo, tak to byl šestapadesátý rok, když jsem byl zavolanej na tyhlety policajty. A pak mi dali už pokoj. Ale vím, že poslal někdo z obce z Draženova poslal pomluvu na našeho tátu, že jsme taková špatná rodina.“
„A Američani nás osvobodili. To teda se bojovalo samozřejmě na hranici v těch lesích toho Českýho lesa, ale k nám už potom přijely tanky a žádný střet mezi Němci a mezi Američany jsme nezažili. Americkou armádu jsem obdivoval, setkal jsem se v prvním černochem ve svém životě. Oni byli nás strašně hodný, vozili nás v džípech po domažlickém náměstí a rozdávali žvejkačky a od UNRy ty konzervy. A byla to ve srovnání s tou německou armádou, která už byla opravdu vyhladovělá, tak oni byli představou hojnosti pro nás.“
„Původně, když jsem zjistil při maturitě – a ta maturita byla strašně podivná – já měl tedy samé jedničky z těch čtyř předmětů. Takže jsem byl velice překvapen, že tam najednou přišel nám neznámý člen komunistické strany do té maturitní komise, která hodnotila naše výkony při maturitě. My ho vůbec neznali. A ten tam s námi zamíchal. Takže kdo chtěl třeba studovat chemii, tak ho poslal na technický obor, a technika zase naopak na něco přírodovědeckého. A já, který jsem si myslel, že bych mohl dělat tu literaturu, tak jsem byl poslán na lékařskou fakultu do Plzně.“
„Když jsem se například chtěl přestěhovat, už jako lékař, z jednoho kraje do druhého, tak to bylo tak zařízeno – kus za kus. To znamená, že člověk si musel vyjednat s někým, kdo toužil přejít z Jihočeského kraje do Plzeňského a naopak. Takže, když se mi podařilo najít lékaře, který měl zájem o ten přechod, tak nám povolili, aby tedy ta výměna – kus za kus – proběhla. Takže my jsme byli takový obhospodařovaný zboží, by se dalo říct.“
„Zažili jsme ovšem osvobození americkou armádou o něco dříve než třeba došla Rudá armáda v květnu 1945 do Prahy. Bylo to velice příjemné setkání, protože američtí vojáci byli skvěle vybaveni, materiálně zásobeni. Rozdávali dětem ze svých zásob žvýkačky, všelijaké konzervy, čokoládu a vozili nás na džípech. A tam jsem prvně viděl černocha až v těch svých 10 letech v roce 1945 na domažlickém náměstí… A byla to taková armáda velice sympatická. Hezké na ní bylo, že včas odešla z republiky a už tady nezůstala jako armáda okupační.“
Slavoj Brichcín se narodil 7. února 1935 v obci Čermná na Domažlicku. Jako dítě z učitelské rodiny začal chodit do školy už v pěti letech. Po základní škole studoval na gymnáziu, které ukončil maturitou v 17 letech. Namísto vysněné filosofické fakulty zamířil na medicínu v Plzni. Pod vlivem bratra, klinického psychologa, se rozhodl pro specializaci na psychiatrii. Během studia, a i později při zaměstnání, ho několikrát kontaktovala Státní bezpečnost (StB), aby ho přesvědčila ke spolupráci, což odmítl. Profesně působil nejprve v největší tuzemské léčebně v Dobřanech, následně v Českých Budějovicích a Praze. Významně se podílel na rozvoji oboru sexuologie. Koncem 80.let se stal primářem Psychiatrické léčebny v Bohnicích, kde inicioval i odbornou konferenci Bohnické sexuologické dny. V roce 2024 žil v Praze.
