Avraham Brichta

„Jsou dva faktory, které rozhodly o tom, že Židům se podařilo přežít. Jeden faktor jsou zázraky a druhý faktor jsou dobří lidé – to je Slováci, ale ne Židé. V našem případě to byl generální ředitel Nupodu, který se jmenoval Dr. Tibor Toth (Roth). Můj otec měl výjimku a byl v Trnavě, udělal vše, co bylo v jeho moci, a obrátil se na něj. Dr. Toth byl humanista a dobrý člověk a obrátil se na Šaňo Macha, tehdejšího ministra vnitra. Šaňo Mach intervenoval a poslal telegram do Žiliny. (…) Byli jsme již v transportě a dveře byly zavřené, moje matka byla velká optimistka a od ní jsem to podědil. Říkala: ,My se z toho vagonu dostaneme ven.‘ Lidé se jí smáli. (…) Okolo páté šesté přišel voják a představitel židovské samosprávy a měli v ruce dokument. (…) To bylo v říjnu 1942 a později jsem se dozvěděl, že to byl poslední transport ze Slovenska, pak to zastavili.“

„On mu říká, že nás má pustit, tak skutečně zavolal Melanii a Arpáda Ivana Brichtu. Otevřely se dveře a my jsme vystoupili z toho vagonu. Také si vybavuji první německá slova, která jsem si zapamatoval: ,Was ist mit dieses Kind und Frau?‘ – Co je s tímto dítětem a s tou ženou? Ten úředník z Židovské rady odpověděl: ‚Sie sind irrtümlich genomen.‘ - Vzali je omylem. On na to odpověděl: ‚In Ordnung.‘ Tak nás pustili, šli jsme k jednomu farářovi v Topolčanoch, to byl myslím bratr od toho Tibora Totha. Tam jsme se schovávali asi dva týdny. Nevěděli jsme, že už nejsou razie a neposílá se do koncentračních táborů.“

„Když měli přijít Němci, začal vařit brambory, aby se začala tvořit pára. Bylo tam spousta páry. Šli jsme všichni nahoru. Vylezli jsme nahoru po žebříku, zavřeli za sebou stropní dveře a usadili se. Zavřel je za námi, odstranil žebřík a nikdo nepoznal, že je nějaký vchod nahoru. Pak přišli dva esesáci, no možná byli z wehrmachtu, revolvery a pistole. Stal se druhý zázrak, první byl v Žilině, druhý tady. Dívali se okolo, naštěstí se nekoukli nad sebe, nebyli asi tak podezřívaví, pak odešli. Měli jsme podruhé štěstí. V dubnu se přibližovala Rudá armáda a my jsme museli odejít do hor.“