Avraham Brichta

„Schovávali jsme se tam týden nebo dva a pak se začal bát. Takže jsme se zfalšovanými papíry odcestovali do Trnavy. Žili jsme tam s otcem až do srpna 1944. Tehdy žádné výjimky neplatily, museli jsme hledat nějaký úkryt. To byl další zázrak nebo náhoda. V Trnavě byl zubař doktor Neumann a měl kliniku v Trnavě a Smolenicích. (…) Jeho zdravotní sestra v ordinaci se jmenovala Počúchová a říkala, že ho může schovat u jejích rodičů. On chtěl, aby se pomohlo i nám, tak to řekla rodičům a oni souhlasili, že nás schovají na tři dny, a z těch tří dní se stalo osm měsíců. (…) Pan Počúch byl hodný, ale dost chudý sedlák, který měl dům v Smolenicích a sýpku asi sto padesát metrů do dvora. Tak nás tam schoval, na sýpce nás bylo šest osob, naše rodina a doktor Neumann se ženou a svým synovcem.“

„Jsou dva faktory, které rozhodly o tom, že Židům se podařilo přežít. Jeden faktor jsou zázraky a druhý faktor jsou dobří lidé – to je Slováci, ale ne Židé. V našem případě to byl generální ředitel Nupodu, který se jmenoval Dr. Tibor Toth (Roth). Můj otec měl výjimku a byl v Trnavě, udělal vše, co bylo v jeho moci, a obrátil se na něj. Dr. Toth byl humanista a dobrý člověk a obrátil se na Šaňo Macha, tehdejšího ministra vnitra. Šaňo Mach intervenoval a poslal telegram do Žiliny. (…) Byli jsme již v transportě a dveře byly zavřené, moje matka byla velká optimistka a od ní jsem to podědil. Říkala: ,My se z toho vagonu dostaneme ven.‘ Lidé se jí smáli. (…) Okolo páté šesté přišel voják a představitel židovské samosprávy a měli v ruce dokument. (…) To bylo v říjnu 1942 a později jsem se dozvěděl, že to byl poslední transport ze Slovenska, pak to zastavili.“

„On mu říká, že nás má pustit, tak skutečně zavolal Melanii a Arpáda Ivana Brichtu. Otevřely se dveře a my jsme vystoupili z toho vagonu. Také si vybavuji první německá slova, která jsem si zapamatoval: ,Was ist mit dieses Kind und Frau?‘ – Co je s tímto dítětem a s tou ženou? Ten úředník z Židovské rady odpověděl: ‚Sie sind irrtümlich genomen.‘ - Vzali je omylem. On na to odpověděl: ‚In Ordnung.‘ Tak nás pustili, šli jsme k jednomu farářovi v Topolčanoch, to byl myslím bratr od toho Tibora Totha. Tam jsme se schovávali asi dva týdny. Nevěděli jsme, že už nejsou razie a neposílá se do koncentračních táborů.“