„Ta byla v Machnówce raněná a nám právě říkala: ,Děvčata, já už jsem dobojovala. Držte se. Ať to vydržíte.‘ Odjela a na ošetřovně zemřela. To byla tak raněná. On [manžel] to přežil, ale byl úplně blázen. Vždyť ona má taky v Žatci dole na mateřské školce portrét.“
„Byl ruský důstojník a jeho syn nechtěje přeběhl do zajetí. Potom se mu stalo, že se vrátil a on ho zastřelil. Že syn je zrádce. On ho zastřelil. To bylo něco. Prostě ukázal, že i syna [zastřelí za zajetí]. Tak před námi [předvedl], jak se to stane každému, když se vrátí.“
„Měli jsme nařízeno, že musíme vyjít, pozorovatelnu jsme měli do kilometru, tak jsme museli držet spojení, pořád navázat. Teď létaly miny, nám to rozsekaly, a tak jsme neměli spojení. A věděli jsme, že do kilometru je tam náš známý a že zůstal bez spojení. Tak jsme to museli vzít, to jsme měli takové dřevěné vojenské aparáty a telefonní dráty. Pokud jsme měli spojaře, tak vycházeli sami a my jsme jenom drželi službu. Když nebyl nikdo, tak jsme šly třeba dvě holky a musely jsme navázat. Teď tam přijdete a je plno linek, tak navážete, tam jsou Němci, tam jsou Rusáci, tak jsme tak dlouho [hledaly], až navážeme tu naši. A teď to přes vás létá.“
„Takhle jsem bydlela a naproti bydlela moje sestra. A tam hořela stodola. Maminka byla u mě a teď se tam šla podívat. Přece když věděla, že tam bydlí, tak šla a ona [Synková] ji potom udala. Ta Synková byla u každého ohně. Vždycky hledala nějakou drůbež, kachňata a pořád něco. Potom se prozradila. Ale jinak byla naše maminka zavřená u policajtů dva dny a my jsme tam chodili. Potom nějak něco na ni [na Synkovou] nastražili a ona se sama chytla. Byla to taková stará ženská. Měla nůši, šla tam a podpálilo ji to nůši. Prostě ji tam chytli a zavřeli. Měla deset roků.“
„Přišli jsme - to bylo hodně na Slovensku - do vesnice, Němci utíkali a teď na stole měli uklizeno a naděláno. Ale nesměl jste se ničeho dotknout, protože to mohlo být otrávené. Nějaká část na Slovensku se, aspoň k nám děvčatům, chovala hrozně. Když jsme měli opravdu bídu, tak jsme dokázali i krást. Ale jenom jídlo. Za to se nestydím. Jedna jsme je vždycky bavili a oni měli takové truhly a tam měli chleba. Tady šlo jenom o chleba, o nic jiného. Nějaká Olina mi vždycky říkala: ,Ty jsi nekradla, ty jsi byla svatá. Šla jsi vždycky bavit lidi.‘ Třeba tam byli doma, měli v předsíni takové dlouhé truhly a tam měli chleba.“
Nadporučice v.v. Naděžda Brůhová, roz. Veselá, se narodila 13. září 1925 v Moskovščině na Volyni v tehdejším Polsku. V jedenácti letech se s rodinou přestěhovala do Českých Novin, kde vychodila sedmitřídní polsko-českou školu. V roce 1942 měla být totálně nasazena, ale nakonec byla z nucených prací osvobozena. Dne 25. července 1944 vstoupila do tvořícího se 1. československého armádního sboru. Sloužila jako spojařka u 1. brigády, prodělala boje u Krosna, u Machnówky, kde byla zraněna, a prošla Karpatsko-dukelskou operací. Po válce se usadila ve Staňkovicích u Žatce, kde nejprve vlastnila soukromé hospodářství a po kolektivizaci zemědělství pracovala v JZD. V roce 1955 byla vyslýchána v Litoměřicích v souvislosti s politickým procesem ohledně pálení stodol ve Staňkovicích. V době natáčení rozhovoru žia ve Staňkovicích u Žatce. Naděžda Brůhová zemřela 2. května roku 2023 ve věku nedožitých 98. let.
