PhDr. Milan Michael Buben Ph.D.

„On třeba byl přijat prezidentem Havlem. Tenkrát měl být přijatý na Hradě, ale nějací ti poradci mu říkali, že by to asi nebylo nejvhodnější, aby Habsburga přijal na Hradě, tak ho přijal na Vikárce, tam v těch saloncích nahoře. A před ním, když jsme tam s ním šli, tak tam byl Zbigniew Brzezinski u Havla. A Havel se nějak podřekl a řekl, že tam přijde Otto Habsburský. Ten odmítl odejít, byl tam v koutě a čekal, až tam Otto přijde. No a Otto tam přišel, teď se otočil, viděl ho tam v koutě, poznal ho, ani brvou nehnul, normálně se pozdravil s prezidentem Havlem a spolu jednali. Protože tenkrát on tam udílel velice cenné a užitečné rady, o tom se taky moc nemluví, a já u toho byl, takže já to mohu potvrdit, ohledně vstupu České republiky, to ještě bylo Československo, do NATO a hlavně do Evropské unie. Jaké kroky, co musíme udělat nejdřív a s kým máme navázat kontakty.“

„Představte si, že mně čtyřikrát nabízeli vstup do strany. A teď mně slibovali, že budu mít kandidaturu věd a já nevím, co všecko. A já jsem říkal: ,Tak víte co, běžte na ulici a ptejte se lidí, kdo je ve straně, a ten, kdo vám první řekne, že je, tak mu tu kandidaturu dejte místo mě.‘ A představte si, počtvrté mně to slibovali v únoru 1989, to už bylo po tom Palachově týdnu, a já jsem věděl, že komunismus se už bortí. A už jsem byl drzý, já jsem říkal: ,Víte, já nemůžu vstoupit do strany, protože já nevěřím v ideály socialismu.‘ A víte, co mi na to řekli? ,To nevadí, soudruhu, jen nám to podepiš.‘ Tak tak už zdegenerovaný ten socialismus byl.“

„No a tenhle ten člověk, já ho potkal na chodbě, po tom srpnu [roku 1968], a on mně říká: ,Pane kolego...‘ On nám říkal ,pane kolego‘, ačkoli jsme byli nuly. Tak mi říká: ,Pane kolego, byl byste tak hodnej a mohl byste mě navštívit?‘ Já říkám: ,Já můžu třeba hned.‘ A on říká: ,No, mně se to teď nehodí, přijďte v šest večer.‘ Tak já jsem říkal: ,Já přijdu.‘ Vždyť jsem měl nakonec volno, proč ne? A pak jsem si říkal: ,Proč v šest večer? To je divné.‘ No ale přišel jsem. A on říká: ,Abych vám vysvětlil, proč jsem vás pozval...‘ Vytáhl šuple, vyndal z něj dopis a z obálky vyndal papír a podal mi ho, abych si ho přečetl. Jakási dojička, já už jsem to jméno zapomněl, jakási dojička ze Státního statku v tom Borohrádku tam psala, udávala mě, že jsem jako buržoazní dítě zorganizoval odpor mládeže vůči sbratřeným vojskům a že jsem tam měl štvavé projevy, a takové věci… Já jsem si to přečetl a nebylo mně zrovna dobře po těle. Vrátil jsem mu to a on mně říká: ,Tak co tomu říkáte?‘ A já, jak jsem byl vychován, jsem nebyl zvyklý lhát, já mu říkám: ,Pane profesore, je to svinstvo, ale je to pravda.‘ A on, víte, co udělal? Znova otevřel to šuple, vyndal sirky, a mezi námi byl takový velký alpakový tác, a on to přede mnou spálil. A já mu říkám: ,Pane profesore, děkuju vám mockrát, zachránil jste mně studia.‘ A on říká: ,Budu rád, když se ke mně někdo taky takhle zachová.‘ Za půl roku ho vyhodili...“

„Mimochodem, já bych se ani nenarodil, kdyby nebylo jednoho, myslím, že to byl člen gestapa. Byl to nějaký baron, bohužel, babička si to jméno nepamatovala, on se nějak představil. To bylo za války, najednou někdo zazvonil. Ona byla sama doma, a tak šla otevřít. Tam viděla tohohle důstojníka a dva vojáky. A ona samozřejmě, protože byla z toho pohraničí, jak chodili na tu výměnu přes hranice, tak uměla perfektně německy, a tak se s ním dala do řeči. A on říkal, jestli může dál. A ona říkala: ,No samozřejmě, pojďte.‘ Tak ho pozvala dál. Ti vojáci museli zůstat na schodišti, na té podestě přede dveřmi. Ona ho vzala dál, udělala mu kávu, takovou tu cikorku nebo co se tenkrát pilo, a měla nějaký koláč, tak mu to nabídla. A on i baštil a popíjel a povídali si, a když skončil s tím požíváním, tak říkal: ,No, a teď abych vám řekl, proč jsem vás navštívil. Přišlo na vás udání, že máte doma mák.‘ A to byla tenkrát trestná záležitost, protože mák byl strategickou surovinou, protože se z něho dělalo opium pro zraněné vojáky u operace. Nebyla pořádná anestezie, tak se jim dávaly tyhle ty opiové látky. Za to byl trest smrti. A ten mák tam doma byl, protože my jsme měli ten statek ve východních Čechách a tam se ten mák pěstoval. Sice ne ve velkém, ale přece jenom tam byl. Naštěstí mu nenabídla buchty s mákem, to by byl úplný konec. Takže jí tohle to sdělil a pak pokračoval. A ta věta mi dodnes zůstala v hlavě a už mě asi neopustí do mých posledních chvil. Řekl: ,Já bych měl u vás provést důkladnou prohlídku bytu, ale já to neudělám, protože vás udali Češi. Kdyby vás udali Němci, tak tu prohlídku udělám, ale vás udali Češi a mně se to hnusí (ekluje, řekl doslova), takže ji neudělám.‘ Takže díky tomuto neznámému panu baronovi jsem se já potom narodil, protože by před popravčí četou skončili táta i máma.“