Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ján Čarnogurský (* 1944)

• narodil se 1. ledna 1944 v Bratislavě

• otec Pavol Čarnogurský za samostatné Slovenské republiky poslancem za Hlinkovu slovenskou ľudovou stranu, po válce komunisty perzekuován (zatýkání, výslechy, domovní prohlídky, bránění dětem ve studiu atd.)

• 1964-1969 studium práv na bratislavské a později pražské právnické fakultě

• 1970 advokátním koncipientem v bratislavské advokátní poradně

• jako advokát zastupoval lidi perzekuované režimem z náboženských nebo politických důvodů

• 1981 vyhozen z advokacie, živil se jako řidič, dělník a podnikový právník, od 1987 bez zaměstnání

• angažoval se v tajné církvi, významně se podílel na vydávání samizdatových periodik Náboženstvo a súčasnosť a Bratislavské listy, spoluorganizoval bratislavskou Svíčkovou manifestaci

• v srpnu 1989 zatčen a obviněn z pobuřování, propuštěn až 25. listopadu 1989 na prezidentskou amnestii

• 1989-1990 prvním místopředsedou československé federální vlády národního porozumění

• inicioval vznik Křesťanskodemokratického hnutí (KDH), jeho předsedou byl 1990-2000

• 1991-1992 předsedou vlády Slovenské republiky

• 1998-2002 ministrem spravedlnosti SR ve vládě Mikuláše Dzurindy

• 2014 neúspěšně kandidoval v prezidentských volbách

• předsedou Slovensko-ruské společnosti

Ján Čarnogurský se narodil 1. ledna 1944 v Bratislavě. Oba rodiče (Pavol a Kristína, roz. Fašungová) byli katolíci a vzděláním učitelé, ale celou rodinu zásadně ovlivnilo především otcovo angažmá v politice: za druhé světové války, během existence samostatné Slovenské republiky podřízené nacistickému Německu byl poslancem Slovenského sněmu za Hlinkovu slovenskou ľudovou stranu. Patřil k umírněnějším členům této nacionalistické partaje a při hlasování o protižidovských zákonech prý podle pamětníka spolu s dalšími poslanci opouštěl jednací sál (což je nicméně dnes obtížně doložitelné). Po válce byl podle zákona o stíhání všech představitelů Slovenské republiky krátce vězněn, v roce 1947 skončil ve vězení znovu – za to, že se podílel na finanční sbírce na advokáty hájící Jozefa Tisa, bývalého prezidenta samostatného Slovenska.

Ke studiu se nedoporučuje

Po komunistickém převratu v roce 1948 byla rodina Čarnogurských nucena sdílet svůj bratislavský byt s „přidělenou“ rodinou estébáka Lančariče, takže se zanedlouho raději odstěhovali na hrad Červený Kameň poblíž Trnavy, kde Pavol Čarnogurský pracoval. V roce 1951 ho opět (nikoli naposledy) zatkla StB, tentokrát v souvislosti s politickým procesem s Rudolfem Slánským. Než byl po devíti měsících vyšetřování propuštěn, rodina se přestěhovala do jeho venkovského rodiště, Malé Frankové na severu Slovenska.

Protože otec tam po propuštění nastoupil do dělnické profese, jeho dvěma starším dětem bylo umožněno studovat. „Komunistický režim nebyl tehdy ještě tak propracovaný a důsledný, nebyly samozřejmě počítače, aby se bez nějakého osobního zjišťování evidovalo, kde kdo je, takže starší sestra se dostala na pedagogickou školu a bratr na strojařinu,“ vzpomíná pamětník, který ovšem neměl takové štěstí jako jeho sourozenci a na střední školu nebyl doporučen. Přes otcovy známé se ho posléze podařilo zapsat na střední školu v Kežmaroku, odkud po roce přestoupil do Bratislavy.

Po maturitě v roce 1961 se opakovala podobná situace – přes výborné výsledky nebyl doporučen k vysokoškolskému studiu. Až po dvou letech ho přijali na bratislavskou stavební fakultu, za další rok konečně přestoupil na vysněná práva. Podle pamětníka pomohlo, že u jejich rodiny v Malé Frankové se ke konci války skrývaly dvě židovské rodiny, které tam v zimě 1944 nechali postupující sovětští partyzáni: „Členka jedné z těchto rodin měla po válce poměrně důležité postavení, takže se zasadila o to, aby mého bratra a mě nakonec přijali ke studiu na univerzitě.“

A proč si vybral právě tento obor? „Uvědomil jsem si, že chci mít povolání, které by mi umožňovalo bránit se – nebo útočit, jak se to vezme. Zkrátka abych nebyl bezbranný vůči systému, který mě bude obklopovat. A na to je nejlepší právo.“

Srpen 1968 v uniformě

V rámci spolupráce mezi československými univerzitami pamětník v roce 1967 přestoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 ho v této souvislosti zastihla v poněkud kuriózní situaci – studenti vysokých škol absolvovali jednou týdně povinnou vojenskou přípravu, která v létě po čtvrtém ročníku vrcholila měsíčním souvislým výcvikem, jakýmsi vojenským soustředěním.

Krátce poté, co v noci na 21. srpna 1968 překročila „bratrská pomoc“ naše hranice, pamětník a další desítky studentů v kasárnách v bývalém klášteře Teplá u Mariánských Lázní zjistili, že jsou obklíčeni okupačními vojáky: „Byla to pro nás hanba. Byli jsme v uniformách, ale zbraně jsme neměli, nemohli jsme se bránit, ostatně ani nebyl vydán takový rozkaz. Byla to zkrátka potupa.“ Druhý den se vysokoškoláci po dohodě velitelů s okupanty převlékli do civilu a odjeli. Ján Čarnogurský strávil neklidnou noc v Praze a pak pokračoval domů do Bratislavy.

O emigraci ale prý nikdy neuvažoval. V létě 1969 dokonce on a jeho budoucí manželka Marta vyjeli na brigádu do Anglie, aby si zlepšili jazyk, ale přestože měli už oba dostudováno a mohli tedy poměrně snadno na Západě zůstat, vrátili se do okupovaného Československa. Své volby prý nikdy nelitovali.

Advokát disidentů

„Původně jsem chtěl zůstat na fakultě a věnovat se akademické dráze, ale po okupaci mi bylo jasné, že tu žádná svobodná věda nebude, takže jsem šel raději do advokacie,“ popisuje pamětník, který v roce 1970 nastoupil jako advokátní koncipient v bratislavské advokátní poradně. Jeho školitel Dr. Zsolt Sarkány zastupoval i lidi perzekuované režimem – a tímto směrem se vydal i on.

Jako samostatný advokát pak obhajoval například lidi vyhozené ze zaměstnání z náboženských nebo politických důvodů při režimních čistkách nebo vyšetřované, u nichž StB prováděla domovní prohlídky. Některé exponovanější případy pronikly až do vysílání zahraničních rozhlasových stanic Hlas Ameriky a Svobodná Evropa, takže pamětník postupně získal reputaci advokáta disidentů, byť sám říká, že tyto případy tvořily jen malou část jeho praxe.

Pokud se pohyboval v rámci určitých mezí, mohl se podle svých slov této činnosti věnovat poměrně svobodně (s ohledem na pomoc, kterou  mohl jako advokát poskytovat perzekuovaným, se také rozhodl nepřipojit svůj podpis pod Chartu 77, neboť bylo zřejmé, že by to znamenalo konec jeho působení v justici). Překročením oné hranice se v očích režimu stal případ Drahomíry Šinoglové na začátku osmdesátých let - tato disidentka se po prohraném vykonstruovaném procesu bránila nástupu do vězení i za cenu dramatického skrývání během těhotenství. Pamětník byl absurdně obviněn z toho, že obhajoval nikoli obžalovanou, ale její protirežimní činnost, a přitížilo mu prý i to, že pro advokátní poradnu od zastupované vybral nižší poplatek, než měl. V roce 1981 byl Ján Čarnogurský vyhozen z advokacie a nemohl nadále vykonávat svoje povolání.

Betlém jako důkaz

Nejdřív marně sháněl místo podnikového právníka, pak se stal řidičem v bratislavském stavebním podniku Doprastav, po nějaké době mohl nastoupit jako právník do Domácích potřeb, ale protože se kolem něj stále točila StB, nikde ho nechtěli zaměstnat na dlouho. „Měli jsme dohromady čtyři domovní prohlídky. Ale protože už můj otec byl objektem zájmu státní bezpečnosti, byl jsem na to svým způsobem zvyklý. A bylo to trošku i dobrodružství,“ říká dnes s nadhledem. Nakonec v bratislavském provozu Jednotného zemědělského družstva Slatinské Lazy podle potřeby střídal práci dělníka a právníka, než se od roku 1987 ocitl zcela bez zaměstnání. Příjem pro rodinu se čtyřmi dětmi zajišťovala jeho manželka a příležitostné honoráře za příspěvky pro zahraniční rádia.

V průběhu 80. let se začal víc angažovat ve skryté církvi: „Na Slovensku bylo těžiště opoziční činnosti vůči komunismu v tajné církvi a samizdatu. Opozice proti autoritativnímu režimu se musí opírat o nejhlubší a nejpevnější základy dané společnosti. V Čechách to byla liberálně-občanská linie, na Slovensku tajná církev.“

Od roku 1982 se Ján Čarnogurský podílel na vydávání samizdatového periodika Náboženstvo a súčasnosť; po dvou letech ale redakci opustil, protože v časopise postrádal větší akcent na politiku, a věnoval se mimo jiné různým petičním akcím. „Zajímala mě víc politika než jen specificky tajná církev, každopádně StB mě měla zaškatulkovaného jako aktivistu tajné církve. Jednou u nás dělali domovní prohlídku. Ve skříni našli malý betlém, co se dává pod vánoční stromeček. Jeden estébák hned volal ostatní, fotili to a měli radost, že konečně našli něco, co mě usvědčuje, že jsem tajná církev,“ vypráví pamětník s úsměvem.

Svoboda za mřížemi

Podílel se také na organizaci Svíčkové manifestace, první skutečně velké demonstrace v normalizovaném Československu. 25. března 1988 se několik tisíc lidí se zapálenými svíčkami v rukou sešlo na bratislavském Hviezdoslavově náměstí, aby pokojně demonstrovali za dodržování náboženských svobod a obecně lidských práv. Policie je rozháněla bitím, vodními děly a najížděním auty. Pamětník a další z organizátorů František Mikloško byli před manifestací zadrženi a strávili celý den u výslechu.

Spolu s Mikloškem a Jánem Langošem začal o několik měsíců později vydávat samizdatové noviny Bratislavské listy. Šířily se prostřednictvím tajné církve a články (věnované zejména politice) byly podepsány pseudonymy. Ján Čarnogurský byl ovšem uveden plným jménem jako vydavatel: „Státní bezpečnost se už – podobně jako u českých Lidových novin, které začaly vycházet na podzim 1987 – nemohla tvářit, že nezná vydavatele, takže nemá koho zatýkat. Nezatýkala, protože si to už nemohla politicky dovolit.“

Přestože blížící se konec komunistického režimu pociťoval i na o něco lepším chování estébáků, Sametovou revoluci přesto strávil za mřížemi – 15. srpna 1989 byl spolu s dalšími čtyřmi signatáři zatčen a obviněn mimo jiné z pobuřování, protože jako Hnutí za občanskou svobodu vyzvali veřejnost, ať během výročí okupace 1968 položí květiny na místa, kde zemřely její oběti. „Odmítal jsem podepsat prohlášení, že na svobodě nebudu pokračovat v trestné činnosti. Žádnou jsem přece nepáchal. Takže mě drželi dál,“ vysvětluje, proč zůstal ve vazbě jako poslední z takzvané bratislavské pětky.

Termín jednání byl nakonec stanoven na 22. listopadu. To už ale před bratislavským Justičním palácem stálo několik tisíc lidí a přímo v soudní síni seděl Alexander Dubček a několik vyslanců západních států. Druhý den pamětníka osvobodili, prokurátor se ale proti tomu odvolal. „25. listopadu 1989 k večeru mě bachař odvedl k řediteli věznice, který mi řekl, že jsem dostal amnestii prezidenta republiky a můžu jít. Sedl jsem tedy na tramvaj a cestou domů viděl na domech nasprejovaná hesla SVOBODNÉ VOLBY. Jedním z bodů mého obvinění přitom bylo přesně to, že jsem požadoval svobodné volby,“ vzpomíná dnes se smíchem Ján Čarnogurský.

Za komunismus nikdo nechtěl bojovat

Během své vazby věděl od svého právníka a z tisku, co se ve společnosti děje, takže už druhý den po propuštění mluvil ke shromáždění na náměstí. Den nato se jako jeden ze zástupců opozice účastnil jednání o předání moci vedeného Václavem Havlem a za dva týdny skládal slib jako první místopředseda federální vlády (takzvané vlády národního porozumění).

Režim se podle něj zhroutil snadno, okolní státy už v té době nebyly v pravém smyslu komunistické: „Padla berlínská zeď a bylo jasné, že Německá demokratická republika se zhroutí a Německo se spojí, v Polsku byla nekomunistická vláda Tadeusze Mazowieckého, v Sovětském svazu byl Gorbačov a perestrojka, Maďarsko už pouštělo východní Němce přes své hranice do Rakouska, respektive do západního Německa, a už jen Československo bylo strnulým komunistickým státem. A nikdo tu nebyl ochotný za komunismus bojovat.“

Ján Čarnogurský zastával od roku 1990 řadu politických funkcí na Slovensku (v rámci federace i po jejím zániku) včetně postu premiéra a ministra spravedlnosti, stál u zrodu Křesťanskodemokratického hnutí (KDH) a deset let byl prvním předsedou této politické strany. Rozdělení Československa původně prosazoval, postupně ale stanovisko změkčoval a nakonec se KDH pod jeho vedením stavělo proti rozdělení. Ve volbách 2014 neúspěšně kandidoval na slovenského prezidenta. Je zastáncem vstupu Slovenska do Evropské unie, ale kritikem NATO. V současnosti se kromě obnovené advokátní praxe realizuje především v proruských aktivitách, je předsedou Slovensko-ruské společnosti.