„Jedním z úspěchů, které mimo jiné Centrum dosáhlo, bylo to, že když jsem mu předsedal, spolu s Maríou Conellas, velkou bojovnicí Centra, jsme s americkou ambasádou zajistili možnost odjezdu mnoha kubánských rodin, které byly ve Španělsku a nemohly do Spojených států. Podařilo se nám dosáhnout, pokud si dobře pamatuji, odjezdu asi 600 kubánských rodin do USA. Jen na základě debat s americkým velvyslanectvím. Byl to obrovský úspěch. Ale velká část lidí, co odešli, byli členové Kubánského centra a to se tak ocitlo samo bez příjmu. A tehdy začalo pro Kubánské centrum těžké období, nemělo silnou pozici.“
„Odešli jsme z Kuby a jako odvetu proti našemu odjezdu propustili mou matku a rodiče mé ženy až po osmi letech. A to díky Marianovi Sambrizovi ze španělského velvyslanectví, kterému se podařilo dostat moji matku, sestru mé matky a matku a otce mé manželky ven, a podařilo se jim odjet do Španělska v rámci repatriace. Byl to Mariano Sambriz, kdo to dokázal. A když moje matka přijela sem do Španělska, zvládla dojet jen díky nadšení, že uvidí znovu své děti a vnoučata, protože už v té době měla hodně pokročilý nádor. Vydržela tu pro mě jen 28 dní. Byla ve strašném stavu, když přijela. Higinio González Mayo, o kterém jsem už vyprávěl, nám poskytl peníze na skvělého chirurga, který by ji odoperoval. Otevřeli jí břicho a znovu ho zavřeli, nedalo se už vůbec nic dělat. Vydržela pro nás 28 dní od chvíle příjezdu. Tři hodiny před smrtí ležela v naší posteli a vedle byla palanda, na které jsme hostili další Kubánce, když do Španělska přijeli. A moje matka si, jen tři hodiny předtím, než zemřela, dělala legraci ze svých vnoučat. Proto někdy, když si z něčeho dělám legraci, říkám, že jsem to zdědil po matce, není v tom nic víc, musím s tím být prostě a jednoduše šťastný.“
„Jesús Cor a já jsme měli na starosti údržbu automatických přístrojů na nápoje, a to jak chlazení, tak automatizovaný proces, který když jste hodili dovnitř minci, vám vydal lahev, bylo jich několik modelů. Protože tyhle přístroje byly nainstalované i ve školách, institucích a vojenských střediscích, měli jsme stroje i v El Morro a La Cabaña. Jednou mi řekli, že mám jet zkontrolovat jeden nefunkční automat v La Cabaña, a tak jsem tam musel jet, abych ho opravil. Přijel jsem tam, vybalil svoje nástroje a tak dále. Procházel jsem tam několika ponurými chodbami a v nich jsem slyšel ze samotek, ačkoliv jsem ty samotky nikdy jako takové nenavštívil, výkřiky „Viva Cristo Rey“, „Viva Cuba libre“, a to nejen jednou. Pokaždé, když jsem procházel kolem, jsem slyšel ty výkřiky a pak štěknutí střely, a bylo mi jasné, že právě někoho zastřelili.“
„Začal jsem pracovat v kavárně a restauraci, která byla přímo před budovou Audiencia de la Habana [současný Justiční palác]. Majiteli této restaurace byli Anxo Ramón a Amancio García, Asturané, z vesnice poblíž, kde žila moje matka. Pracoval jsem tam, pracovali jsme v kavárně a restauraci a museli jsme podávat snídaně Audiencii, prokuratuře a soudům. Přesně tam dorazil i Fidel Castro, položil mi ruku na rameno a řekl ‚Flaco‘ [Hubeňour], řekl jsem ‚Jejda, jak se máš, Fidele‘ a vedli jsme krátký rozhovor, a on řekl ‚no, však víš‘. Měl na sobě svou bezvadnou bílou guayaberu [typická košile pro horké podnebí] a byl dobře upravený, ale v pase měl německého Rugera [pistoli] a chtěl, abych mu ji já nebo některý z mých kolegů schoval vzadu ve skladišti, protože nemohl vstoupit do budovy Audiencie se zbraní, a pak tam ta pistole zůstala. Byli tací, kteří říkali, že to bylo z důvodu, že nesměl do budovy Audiencie se střelnou zbraní, jiní zas říkali, že patřil k mafii, což byla očividně pravda, ale nemám pro to důkazy. A tak to nechávám jako příhodu s otazníkem.“
Jesús Ángel Carrasco González se narodil v Havaně na Kubě 6. dubna 1932 a vzpomíná na šťastné dětství a dospívání ve čtvrti Cerro. Tam začal jako velmi mladý pracovat v místní trafice a později v restauraci před budovou, kterou je dnes Justiční palác v Havaně, a kde se krátce před Kubánskou revolucí setkal s Fidelem Castrem. Později začal pracovat ve společnosti Coca-Cola jako vedoucí údržby prodejních automatů na nealkoholické nápoje. V roce 1961 musel narychlo opustit Kubu se svou rodinou, když se dozvěděl, že byl proti němu kubánskou rozvědkou G2 podepsán odsuzující dokument za poskytování podpory příslušníkům Druhé národní fronty v Escambray [SFNE]. Přestože je jejich příbuzní ve Španělsku přijali s otevřenou náručí, první roky ve španělské Asturii byly velmi těžké. Později se za prací přestěhovali do Madridu, kde se Jesús aktivně účastnil činnosti španělského Kubánského centra, kterému čtyři roky předsedal a z nějž pomáhal řadě kubánských rodin ve španělském exilu.
