„Tatínek, co mohl... Takhle tam vedle nás hnedka měl strejda Rudolf syna Ivana a ten byl taky jako s partyzánama spřáhnutej. Ten nosil takový ty, no, cedule, takový ty napsaný, co se dalo, jak se dalo, co se kdy se slyšelo, že jo, tak to roznášel. Naše máma vždycky čekala, co se ví, co je to...“ – „Letáky s informacema, co se děje?“ – „Ano, ano, ano, ano. Já jsem hlídala právě, jak jsem šla do toho kostela, chodila jsem zpívat na kůr taky. Tak tam jeptišky s námi zpívaly, učily nás. Vždycky jsem koukala, jestli jsou vojáci už pryč. Jestli odtáhli do Bosanský Gradyšky, jestli je volno. Před silnicí na druhou stranu do lesů, aby šli do hor.“ – „A partyzáni k vám taky přišli třeba vás navštívit? Jak to probíhalo?“ – „To my jsme spali jako děti a oni přišli akorát, co je novýho, co je to, a zase se sebrali, zase šli pryč. Šli do vesnice, prošli, oni měli svoje...“ – „Spolupracovníky?“ – „Spolupracovníky.“
„Němci špatně jednali. Oni šli, mysleli si, že jsou všichni partyzáni. Jak se jmenuje... – „Titovi partyzáni?“ – „Partyzáni jo. My jsme taky byli Titovi... Brácha akorát vyšel školu a šel do učení, ale on myslel, že se vyučí malířem pokojů a oni, že přišli Němci, že nás okupovali. Tak oni Němci to dali těm Ustašovcům. Ante Pavelić byl jako hlavní těch Chrvátů.“
„Nasela se nejdříve na jaře... Na jaře brzy se nasázely brambory, ty se sázely už v březnu, už v únoru, konec února. Brambory se sázely a řípa se sela, na podzim se ječmen sel. A ten ječmen, když byl v červnu, tak se posekal ječmen a nejdříve ječmen se vařil, to se ječmen semlel, dalo se to do mlejna, tam to semleli a z toho se dělal chleba. Ale nejvíce se sela kukuřice. Radost měli vždycky z kukuřičné kaše. Kukuřičná kaše se uvařila a zalilo se to mlékem, to bylo na snídani a pak se zadělalo ještě na kukuřičný chléb, jo. A měli jsme ji takhle odpoledne a k večeři, kurůza, a k tomu jsme měli třeba buďto smažený vajíčko, někdy jsme měli tvaroh, anebo kyselý mlíko jsme měli v poledne, když se podojilo, tak jsme měli to mlíko odpoledne k večeři a tu kurůzu a to bylo všecko.“
Leopoldina Čermáková, rozená Sochová, se narodila 3. října 1929 v obci Teslić v tehdejší Jugoslávii (dnešní Bosně a Hercegovině) Marii a Antonínovi Sochovým. Její prarodiče pocházeli z Čech, ale rodiče už od dětství žili na území dnešní Bosny a Hercegoviny. Měla jedenáct sourozenců, její rodina žila v chudých poměrech. Od šesti let žila v obci Dolna Topolna. Školní vzdělání ukončila po čtyřech ročnících německé školy. Během druhé světové války byla její rodina v kontaktu s partyzány. Po skončení bojů se rodina přestěhovala do Československa a usadila se v Heřmaničkách u České Lípy. Leopoldina Čermáková se do rodné země svých prarodičů přestěhovala o pár měsíců později v roce 1946. Pracovala na statku, pomáhala s domácími pracemi. Roku 1948 se provdala za Václava Čermáka, o rok později se jim narodila dcera. Žili v Mimoni, Děčíně a později Mnichově Hradišti. Komunistický režim je nepoznamenal. V roce 2024 žila s dcerou v Mnichově Hradišti.