Jana Černá

„Měli jsme všichni velkou radost, že už je po válce, a druhý den ráno, to muselo tedy být desátého, jsem viděla Káju, jak celý šťastný sedí na tanku v Průběžné ulici, oni tam kousek bydleli, od té Průběžné, mezi vojáky. Pak přiběhl domů a říkal, že dostal plný krajíc masa, to je to, na co babička vzpomínala. Ty dny bylo krásné jarní počasí a Kája byl každý večer v šest hodin doma. A nikdo by ho ven z domova nedostal. Bylo to divné, ale bylo to pochopitelné, když nepřišel domů až do půl osmé. Mysleli jsme si, že se zdržel mezi vojáky, ale když nepřišel ani v osm, šli jsme ho všichni hledat, volali, hledali až do noci, ale Karel nikde. Měla jsem zlé tušení, ale také naději, že se snad vrátí, že přijde. Celou noc jsme nespali a ráno jsme se vydali na všechny strany ho hledat. Až odpoledne jsme se dozvěděli, že byl v Průběžné ulici přejet vojenským nízkým autem chlapec, a pak jsme našli jeho kšandičku od kalhot s lístečkem přejetého chlapce. Hned jsme věděli, že Kája už není. To byl druhý a ještě smutnější den v mém životě. Dozvěděli jsme se, že byl ošetřen asi v sedm hodin večer ve škole ve Strašnicích. Byl odhozen ruským vojenským autem a zlámal si vaz. Dostal prý injekci, ale za půl hodiny zemřel. Byl odvezen do pražské vinohradské nemocnice a tam se s ním setkal táta, manžel babičky. Po revoluci bylo všude plno mrtvých a nebylo místa na pohřbívání a lidí, kdo by je pohřbil. A tak se mrtví dávali do společných hrobů, ale my jsme přece dostali místo pro Káju na vinohradském hřbitově, že si sami hrob vykopeme. To bylo tak smutné a tak těžké... Jeník, to byl nejstarší syn, tátovi pomáhal. Ale ani rakve nebyly, děti se dávaly do hrobů ve velkých krabicích anebo jenom zabalené v plátně. My jsme koupili rakev až na Staroměstském náměstí, která byla za výkladem jako vzorek. Pěknou, dubovou. Pohřeb měl z kaple sv. Václava na Vinohradech na vinohradském hřbitově 15. 5. 1945 v půl desáté dopoledne.“