Ing. Milan Černín

„Na Ostravu většinou nepadaly žádné bomby, až na podzim roku 1944. Zastihlo nás to v Zengrově ulici a byli jsme v krytu. A asi padesát metrů od našeho domu spadla velká bomba, na záhonek u průmyslovky. Bylo to obrovské štěstí. Kdyby ta puma spadla asi o pět metrů dál, kde byl kryt všech průmyslováků, bylo by plno mrtvých. Byla to obrovská rána. I s našim barákem to zatřepalo. Vím, že jsem se rozbrečel, moc jsem brečel a volal jsem tatínka. Samozřejmě všichni z toho byli vystrašení. Otec se schovával v krytu Vítkovických železáren a tam přežil. Měl štěstí. Puma spadla poblíž, ale rozsekala mu akorát kolo.“

„Bylo to odpoledne. Najednou se ozvalo bouchání na dveře, dveře se otevřely a za dveřmi tři chlapi z takzvané hospodářské kontroly. Když se představili, že přišli udělat kontrolu na základě udání, tak začali hledat takzvané potraviny načerno a při hledání začali rozhazovat celý byt. Moje máti si to moc nenechala líbit, a protože uměla dobře německy, pustila se s nimi do hádky. Skončilo to tak, že ten Němec zařval: ‚A jdeš do vězení‘. Tři dny seděla máti ve vězení, což bylo pro otce velice obtížné. Doma dvě děti a na všechno byl sám. Přes různé kontakty a známé se podařilo dostat asi po třech nebo čtyřech dnech máti z kriminálu domů, protože nic nenašli, nebyl žádný důkaz. Prošlo to mlčením. Pro mě jako pro malého kluka bylo nepříjemné, když jsem viděl tři chlapy, takové gorily v kožených kabátech, jak chodí po bytě a všechno rozhazují. Byl to cizí vpád a já jsem nechápal, proč se to děje. Bylo to pro mě velice stresující.“