Adolf Černý

* 1942

  • „Potom probíhaly prověrky straníků. Ještě předtím, než ty prověrky začaly probíhat, dá se říct, že vedení MNV bylo zlikvidováno, protože všichni nesouhlasili se vstupem vojsk, takže museli odstoupit z místa. Ten bývalý předseda národního výboru za mnou přišel s tím, že by bylo dobré, abych se vrátil do strany. S tím, že tenkrát se platily dost velké příspěvky, a ono být v komunistické straně znamenalo platit příspěvky a nám se to moc nelíbilo. Byly dost vysoké. S tím, že nebudu muset platit plnou výši těch příspěvků a že by bylo dobré, aby tam zůstal někdo rozumný. Takže toho pána, toho předsedu vyloučili ze strany, u nás předsedu, co byl v závodní organizaci, toho taky vyloučili. Mě přesvědčili teda, abych znovu doplatil. 'Máš rodinu, máš tohle, nedělej blbosti.' Je pravda, že ti, co se nevrátili, ti na to těžce doplatili. Konkrétně moje sestra, která byla vedoucí odboru péče o děti na ONV v Jablonci, tak tu sesadili. Švagr byl ředitel školy, taky ho sesadili, teda vyloučili.“

  • „Na tu americkou armádu samozřejmě vzpomínky jsou z více důvodů. Jeden důvod je ten, že tam bylo pár černochů. Pro nás děti to bylo něco zajímavého. A potom od těch vojáků jsme dostávali čokoládu, což v tu dobu byl docela... asi to ostatní děti neznaly.“

  • „Rodiče se poznali v Praze, a sice zajímavým způsobem. Matka pracovala ve vojenském zpravodajství Francie. Matka uměla německy a francouzsky a otec v tu dobu sloužil v Praze, jako voják. No a seznámili se na akci, kde se prováděla jakási kontrola výstavby pevnůstek, které se v tu dobu stavěly a vlastně to bylo... ne v licenci, ale podle francouzského vzoru. Tahle zkouška těch pevnůstek probíhala ve Slaném a otec tam byl jako voják. Matka tam byla s delegací, vojenskou francouzskou delegací, takže tam se seznámili. Do začátku války byli ještě v Praze a potom, když byl otec demobilizován, tak se museli přestěhovat. Přestěhovali se do původního bydliště nebo rodiště otce."

  • "Babička - protože se hlásili k Němcům, tak víceméně čekala na odsun. Ale tak nějak vzhledem k tomu, že její manžel nesloužil v armádě, byl invalida, no a babička uměla česky, tak prakticky byla Češka, akorát že si vzala toho Němce. Děda neuměl česky ani slovo. Ale potom, vlastně po zásahu třeba i otce, tak je neodsunuli, zůstali tady. Jenom si pamatuju, že babička musela nosit bílou pásku, jako že byla Němka, jako že patřila k Němcům."

  • "To, že matka uměla perfektně německy a já že jsem se jmenoval Adolf, tak když jsem byl jako... už jsem teda prý běhal, ale ještě jsem nemluvil. Tak byla razie v té vesnici, a vlastně prohlíželi každý barák do detailu. Ono to bylo po atentátu na Heydricha. Takže když přišli do našeho baráku, tak matka na mě volala Adolfe a mluvila s nimi německy. Tak vlastně nic neprohlíželi, matka jim udělala nějaké kafe a oni vlastně hned odešli."

  • "Když jsem se narodil, tak otec byl totálně nasazený ve Škodovce. Kde vlastně on, když se vyučil - vyučil se lakýrníkem a nejdříve pracoval ve Škodovce jako lakýrník. Potom, když šel na vojnu, tak na vojně zůstal, protože udělal tu poddůstojnickou školu a zůstal tam jako starší, jako staršina by se dalo říct. A z toho důvodu byl totálně nasazený do Škodovky. No, Škodovka začala vyrábět válečný materiál, tam se vyráběly tanky a děla pro německou armádu."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jablonec nad Nisou, 15.11.2018

    (audio)
    délka: 01:17:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Liberec, 25.07.2020

    (audio)
    délka: 01:42:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dělali si ze mě srandu, že mám jméno po Hitlerovi

Dobový portrét
Dobový portrét
zdroj: archiv pamětníka

Adolf Černý se narodil v únoru 1942 v Darové na Rokycansku. Otec byl před válkou vojákem z povolání, ale v době jeho narození byl totálně nasazený ve Škodě Plzeň. Po válce se do armády opět na chvíli vrátil a sloužil u opravárenského útvaru u americké posádky ve Stříbře. Většinu života Adolf strávil v Jablonci nad Nisou. Kvůli místní tradici výroby bižuterie se také kvůli přání rodičů vyučil pasířem. I když se mu dílo dařilo, práce v oboru ho příliš nebavila. Na vojně počátkem 60. let zažil pohotovost v době kubánské a berlínské krize. Po návratu do civilu nastoupil jako řidič do Severočeských papírenských závodů, kde setrval až do počátku 90. let, to už v pozici obchodního ředitele. Byl členem KSČ a tajemníkem okresního národního výboru. Nyní podniká, má vlastní kartonážní firmu. K polistopadovému vývoji, především privatizaci, se staví kriticky.