„Můj starší bratr se vyučil číšníkem a nemohl tady nikde dostat místo, tak se dal dobrovolně na vojnu. Potom se vrátil zpátky a nějakej restauratér mu propůjčil ve Vyšných Hágách, na zastávce že je restaurace, a že by tam mohl on jako byt. A to se tam stavělo akorát to Masarykovo sanatorium, ale potom to přejmenovali na léčebný ústav. Tak on byl v tech Vyšných Hágách a já na zimu jsem tam k němu jela. A tak jsem tam pomáhala obsluhovat. Lyžovala jsem, Marťa mi koupil lyže. Tam se pořádaly na Štrbském plese ty skokanské závody, Jarolinkův můstek tam byl, tak já jsem to jakživ neviděla. Tady kino nebylo, já jsem to jakživ neviděla. Mezi lidma jsem se postavila a naráz vidím, jak letí…to byla hrůza. Tenkrát byl vítěz a nejvíc doskočil asi třiasedmdesát metrů. Jenomže potom v červnu [1939]: ,Češi von!'“
„No, my jsme se nachystali, doma jsme měli sklípek. Tak jsme si nachystali jídlo, peřiny do sklepa. Dojeli k nám poslední Němci, co ustupovali. Vyptávali se nás, kde jako míníme být, a ten Němec nám vysvětlil, že to tam máme nebezpečný, jsme u potoka, je tam most podminovaný, tak my jsme se odstěhovali sem. A dobře, možná, že nám aj zachránili život. Protože jak stříleli, trefili k nám oknem do kuchyně, podlaha byla rozbitá a ty dveře a to všecko. A potom, až se to všecko přešlo, tata povidá: ,Budu muset jít popravit.' Měli jsme tam kobylu a od ní jsme si vychovali hříbátko, a už byla na zapřahání. A on došel do maštale a maštal prázdná. V životě jsem ho neviděla plakat, jak došel a povidá mě: ,Ani tam nechoď.' No tak já jsem tam nešla, ale nakonec jsem tam přece šla. Na dvoře takovej bordel, co jsem měla v kuchyni v kredenci, hrnce a hrnky, všecko bylo na dvoře na takových neckách a vykradenej flanel na ty plinky, povlečení, a to bylo pryč všecko. Oblečení nejaký moje a nejaký manželovo. Moc teho neměl. Měl tam novější šaty, tož ty taky byly pryč. Měla jsem tam krásný hodinky v hrnku, taky byly pryč.“
„To byla hrůza, tech nám bylo strašně líto. Tady býval ten Emil Steiner, oni bývali jeden barák přes naše. Měl manželku a tři děti a ta manželka mu zemřela mladá nejaká. A bývala s něma sestra její, Lilinka, a ta zostala skrz ty děcka. Tož tak žili s tema děckama. K nám na besedu chodívala a tak. Děcka byla na našej svatbě. Takže měli dobrou pověst tady. Potom se narodila nám Liduška a Lilinka už nesměla nikde chodit. Tož dycky se podívala, jestli žádný nejde, a utěkala, v určitů dobu jsem ju nesla k našim ukázat. Nesměli jsme se my s něma scházet, tak to bylo nebezpečný. A naráz v noci zmizeli… Na dveřách, oni tam měli ty dveře do obchodu, tož tam bylo napsaný: 'Buďte sbohem dobří lidé, buď sbohem náš drahý domove.' Křídou to tam bylo napsané, děcko, jak šlo do škole… Tož ale potom to hned někdo otřel.“
Ludmila Charvátová se narodila 31. května 1919 manželům Konečným v Krumvíři na Břeclavsku. Vyrůstala v prostředí tělovýchovné jednoty Sokol, kam chodila cvičit. Nejraději vzpomíná na dobu za prezidenta Masaryka. Jako dítě se zúčastnila jeho přivítání v Krumvíři v roce 1924. Ludmila se učila u švadlen, pracovala ale doma v hospodářství. V osmnácti letech složila sokolské cvičitelské zkoušky v Tyršově domě v Praze. Zimu 1938 prožila ve Vyšných Hágách na Slovensku, kde její bratr pracoval jako číšník a ona mu pomáhala v restauraci poblíž vznikajícího Masarykova sanatoria. Na jaře 1939 museli Češi opustit Slovensko a Ludmila se vrátila domů, na podzim se provdala za Josefa Charváta. S narozením tří dětí má Ludmila spojené významné události. S rokem 1942 deportace židovských přátel, v roce 1945 přechod fronty a vyrabování domova na konci druhé světové války a s rokem 1948 Všesokolský slet v Praze. V roce 1955 pod tlakem vstoupili s manželem do JZD, kde Ludmila pracovala až do odchodu do důchodu v roce 1973. Věnovala se malování ornamentů na porcelán a zdobila velikonoční vajíčka. V této své činnosti vynikala a stala se Mistryní lidové umělecké tvorby.
