Karel Chlebik

„Toto, co vy byste myslel, Češi, Poláci a Němci, to nikdo tam nezjišťoval. A jestli jsem tam měl nějakého dobrého kamaráda? Ten, kdo byl vedle mě, ten byl kamarád.“ (tazatel) „Byl to Polák, nebo Čech?“ „To byl Němec. Ale tak se modlil jak já. Než jsem se dostal do zajetí, tak jsme den předtím dělali protiútok a zůstali jsme z desíti, jako z družstva, zůstali jsme tři. Kamarád můj z Horního Slezska, tak jak my tu mluvíme, jsme leželi, ten dostal... Jenom vyslovil: ‚Moja mama, moja mama...‘“

„Byl jsem nasazený na úseku Cassino, byl to těžký úsek, o vodu byla velká nouze, našli jsme tam v jedné dolince... jak se to po česky nazývá... bombentrichter... kráter od bomby, kde se nacházela taková rezavá voda, která nám velice chutnala.“ (tazatel) „Kdy začala ta největší vřava?“ „Největší vřava byla skoro každý den. A útok začali Angličané provádět, to vím též přesně ... 11. května 1944. Jako obyčejný voják jsem to viděl tak, že jsem nevěřil, že ještě minutu přežiju. Strach pravděpodobně má každý, hrdiny jsem neviděl, aby někdo ... tak dělal, to jsem neviděl. Každý zkoušel nějakou modlitbu, protože ten konec ... jsem viděl tak, jak teď vidím vás. Přes den jsme seděli v takové ďuře a nikdo se neodvážil ani malíček vystrčit. Protože se dívali na něho. Takže byly takové podmínky, že jsme jídlo dostávali jenom v noci. A konzervy, to vám povím, které jsme si měli k obědu ohřať na lihovém vařiču, ty se nevyhazovaly. Ty se používaly potom, když ve dne se mi chtělo na stranu, tak jsem do toho a vyhodil to. A nedostatek vody … až jsme objevili ten kráter s tu rezavku, už bylo … od masky tu plechovku a s tím jsme šli na vodu. Ta fronta tam stála skoro půl roku na jednom místě. Jenom dělali raz ti nějaké útoky, raz ti. Ale ta byla na jednom místě pořád, až potom v tom květnu se to pohlo.“

„Jako děcko jsem chodil do školy, do polské obecné, a na dědině to bylo tak, že děcka pracovaly. To znamená, že jsem po škole pásl krávy a musel pracovat. Moc dobře si pamatuju 1. září. Pásl jsem krávy a nade mnou lítaly německé štukasy, což bylo kdysi letadlo unikát, tak jsem ták mával jim, bo jsem viděl letadlo.“

„V roce 1943 si vzala matka, vdova, folksistu (Volksdeutsche – muže, který se hlásil k německé národnosti), protože byly obavy, že budeme vysídleni. A já jako že jsem mladý a že už mě vojna nestihne. Nebylo temu tak, byl jsem jako Volksdeutsche povolán roku 1943 do německé armády. Narukoval jsem do Francie, tam jsem prodělal výcvik... Ten si dneska žáden nedovede představit. Cvičili nás Němci, byli jsme promíchaní Volksdeutsche a Reichsdeutsche dohromady... Výcvik, to žáden nepochopí, to ani parašutisté nemají a tak dále. Třebas pětkrát za noc vstávat, obléknout se a do sklepa, protože byl fliegeralarm (letecký poplach). A to musel být (člověk) ustrojeny a zase, jak to přešlo, zeblečeny. A potom další věc bylo jídlo. Jídlo bylo vélice vélice mizerné! To dneska lidi nepapají. Eintopf a komisárek na tři chlapy. Večer jsem ho snědl a ráno o hladě!“