„Zasmál jsem se, když jsem se v padesátým prvním setkal s člověkem, kterej byl u soudu a dostal deset let za vyzrazení státního tajemství. Oslavoval padesátiny, a protože hrál na harmoniku, tak ho zatáhli do hospody, že to tam oslavěj, něco samozřejmě tam vypili a on, a to mám prostě podle jeho tvrzení, když ho vyzvali, aby něco zahrál, už potom, ještě než budou končit, tak zahrál 'Haj, husičky haj, u nás máme ráj, máme Prahu stověžatou a v ní Martu prdelatou' – tak že je Praha stověžatá, to se říká a není tajemstvím, že jo, že byla Marta prdelatá, to taky všichni věděli, ale protože se soudruzi cítili, že mají model uraženej, jo, tak ho estébáci donutili něco podepsat a byl odsouzen za vyzrazení státního tajemství. Na deset let."
„... a jeli jsme nebo náš autobus jel kolem zadního traktu věznice, kde stály šibenice ,Anka‘ a ,Fanka‘, a tam prostě byly rakve. Za to, že jsme smekli, tak bachař, kterej byl s námi v autobuse, natahoval automat, že nás k nim položí. A v pondělí jsem se dozvěděl, že to byli důstojníci ,žatecký skupiny‘...“
„... nebo zrovna z tábora 12 – na táboře 12 nemohli spočítat, nebo prostě se dopočítat, ono počítat po pěti bylo pro ně, pro mnohý z nich, abych byl přesnej, náročný. A protože se nemohli dopočítat, tak vystoupil velitel pracovního nasazení, založil si ruce takhle, jak Lenin bejval prostě vidět, a říká: ,Vy si o nás myslíte, že jsme blbí a že to nevíme, ale my to víme!‘ No samozřejmě, my jsme se začali smát, jo, mělo to za následek, že jsme čtyři hodiny, od těch čtyřech hodin, co byl ten nástup, další čtyři hodiny jsme stáli, museli jsme potom pochodovat, v blátě kolem a na noční šichtu šli bez večeře. A to pro ně nebylo nic…“
„Přijeli jsme na ústřeďák, na céčko, na tom céčku nás vítal náčelník tábora s tím, že je jim deset vrahů milejších jak jeden politickej a že pro nás není návratu. Byli jsme vybraný z toho našeho autobusu a byli jsme daný do korekce. Korekce je prakticky ve vězení další vězení, kde dostal akorát chleba, černou bryndu a jednou za tři dny najíst.“
„Byli jsme nahnaní na školení, politický, a ten politruk vykládal, že se těší na to, až bude jako člen okupačních jednotek pochodovat Washingtonem. A někdo vzadu zakřičel: ,Tam by bylo co krást!‘ A bylo po školení, ale zase jsme to odnesli tím, že jsme několik hodin prostě stáli... Zajímavý je, že s tím, blbec, vyleze před mukly, jo. Někdo mu to na nějakým jejich politickým školení natlouk do hlavy a myslel si kdovíco, prostě jak nás neomráčí tím, že bude pochodovat Washingtonem. Vůbec si neuvědomil, že by se toho nemusel dožít, že jo...“
"Nařídil mi esenbák, že se musím hlásit ostříhanej. Tak jsem šel k holiči a přehlíd jsem, že tam sedí bachař, že ho tam holí. Říkal jsem, jestli vědí, kdo potvrdil, že je země kulatá. No a… prostě řekli, že nevědí, tak jsem říka 'Češi'. A někdo tam řekl: 'Jak to, Češi?'. Já říkám: 'No, vysrali se na západ a hovno jim přišlo z východu.'" "Takže, za tohleto vás potom zmlátili?" "Za to mě zmlátili." „A to bylo předpokládám předtím, než vás potom sebrali kvůli té Miladě Horákové? To se stalo předtím?“ "Jo, jo… tam byl německej doktor, když jsem byl druhej den v korekci, nohy nateklý, tak jsem žádal doktora, ten tam přišel a jenom se podíval a říká 'studená fóda'. Vyřízeno."
Vladimír Chlupáč se narodil 16. dubna 1930 v Jindřichově Hradci. Oba rodiče byli státní zaměstnanci. Otec sloužil jako velitel četnictva, matka byla učitelka. Otec dvakrát odmítl vstoupit do komunistické strany, poprvé v r. 1945, podruhé v r. 1948. Druhé odmítnutí pro něj znamenalo ztrátu zaměstnání. Zemřel v r. 1988, aniž se dočkal rehabilitace.
Vladimír Chlupáč vyrůstal ve Strmilově, Kunžaku a Jindřichově Hradci. Po válce vystudoval dvouletou obchodní školu. Toužil pokračovat na lesnické škole, to mu ale nebylo umožněno. Na studiích v Táboře založil spolu s dalšími studenty protirežimně orientovanou skupinu, která nesouhlasila s vyhazováním pedagogů i studentů z vysokých škol a snažila se získat vysílačku. Již v té době byla zřejmě skupina sledována Státní bezpečností. Stanislav Buďa, voják sloužící v Jindřichově Hradci, celou skupinu udal a v březnu 1949 StB zatkla všech sedm členů skupiny.
Následovaly výslechy na Pankráci, v r. 1949 byli souzeni Státním soudem v Praze. Vladimír Chlupáč byl odsouzen ke třem letům vězení, další tři dostali tresty nižší, tři ze skupiny byli osvobozeni. Vězněn byl v různých táborech na Jáchymovsku. Byly to např. Vykmanov, Eliáš, Rovnost, Mariánská. Musel spolu s dalšími politickými vězni těžce pracovat v tvrdých podmínkách uranových dolů.
V r. 1950 byla po politickém procesu popravena Milada Horáková. Vladimír Chlupáč ve vězení nahlas tento akt odsoudil výrokem, že to byla „sprostá vražda a ti, co ji popravili, budou viset“. Opět byl udán, opět vyslýchán a znovu odsouzen, tentokrát na 7 let. To pro něj s předchozím trestem znamenalo celkem 10 let vězení. Následovalo věznění na Pankráci, Mořině, v táboře 12 v Horním Slavkově, v táboře Svatopluk a Vojna na Příbramsku.
Z vězení byl propuštěn v r. 1958 na základě amnestie prezidenta republiky Novotného - ta mu však zkrátila trest o pouhý půlrok. V současné době žije (2008) v Litoměřicích, kde v roce 1990 spoluzakládal pobočku Konfederace politických vězňů. Od r. 2006 byl jejím předsedou.
Vladimír Chlupáč zemřel 9. července 2015 v ranních hodinách.
