„Ještě jednu historku vám řeknu z války. Babička říkala, ve druhé třídě, když jsem chodila do školy, tak říkala: ,Prosím tě, přijď v poledne na hrad [Bouzov], já tam vařím. Mě vzali ještě se dvěma dalšíma, kteří umí vařit. Máme tam četu mladých německých vojínů, kteří půjdou na východní frontu.‘ Tak jsem tam doklusala, podívám se do té jídelny, tam je spousta pěknejch, hezkejch mužských. 18 [roků], krásní kluci. A babička mi říkala: ,Tak se na ně podívej, prohlídni si je a do roka budou všichni mrtví. Jdou na východní frontu.‘ To je autentický, to mi opravdu babička řekla. Protože vidět takový mládí a takový hezký mládí. A ona říkala: ,Východní fronta je neúprosná, tam nevydrží. Tyhle mladý tam nevydrží.‘ Mě to vzalo a řekla jsem si: ,Bože bože. Takový mladý kluci a museli jít na frontu umřít.‘ Druhá strana taky samozřejmě chodila umřít. Ale tu člověk neviděl. Viděl tuhle, a byť je to nepřátelská strana, tak těch kluků mi bylo líto, protože ti nic neudělali, nic nezavinili. Jenom museli blbě a bezhlavě poslouchat. Tak se od té doby bojím blbého poslouchání.“
„Tak jsem byla na tom Bouzově a bylo mi pět, ještě ani ne. A tam o nějaké válce skoro nikdo nic nevěděl. Všichni byli samozásobitelé a na samozásobitele se lístky vztahovaly jenom velmi málo. Dostali přidělenou mouku, to si nemohli nechat namlít, co chtěli. Ale dědeček to řešil tím, že chodil po setmění a vezl 50 kilo obilí a mlynář mu těch padesát kilo obilí semlel a přinesl mouku, takže jsme mouky měli dost. Máslo – máslo bylo taky přiděleno minimálně, to byly příděly pro samozásobitele, které nebyly valný. Ale všichni samozásobitelé na Moravě si pomohli. Moje babička musela odevzdat máselnici, aby nestloukala máslo a všechno mléko pěkně odevzdala říši, jenomže babička měla spoustu hrnců ve sklepě na sobě na schodech, sbírala z toho smetanu a pak mě vzala za ruku a řekla: ,Pojď, jdeme stloukat máslo.‘ Šli jsme nahoru na půdu ke komínu, tam obalila tu máselnici, která byla konická a staromódní, tu obalila kabátem a stloukali jsme máslo. Když bylo máslo hotové, to byly takové krupice, ty plavaly v podmáslí, babička všechno zařídila, vzala čistou vodu, krásně vyprala to máslo a srazila ho dohromady a zformovala na čtvrtky. A já jsem nosila takhle tlusté krajíce namazané máslem! Za protektorátu! To ve městech se k tomu nikdy nikdo ani nepřiblížil, nemohl, jak? A na venkově stloukal každej, protože každej měl ještě jednu máselnici, nevím proč, ale měl. A prasata byly vždycky dvě, ne jedno. Jedno by se muselo skoro celé odevzdat, no to ne! Sádlo se odevzdávalo, sádlo takové, že se přeškvařilo, zformovalo do formy kastrolu a nechalo ztuhnout. Pak se to rychle zahřálo a vyklopilo a byla krásná forma. Tak jsme všichni odevzdávali tuto krásnou formu od jednoho prasete. Ale že byly prasata dvě, to nikdo neřekl, nikdo. Takže my jsme měli vždycky uzený maso až do května. Takhle se hospodařilo na venkově. A nikdo to nikdy neřekl, nebyly kvůli tomu žádné perzekuce. To byl Bouzov, Morava.“
„Přijely tanky, přijela motorová vozidla, přišli pěšáci. V Praze bylo všechno, pořád jsme se měli báječně – maso bylo, máslo bylo, všelijaké chlebíčky, dortíky. Tady bylo děsně dobře. Jenomže když přišla německá armáda, tak do třech dnů byly všechny krámy vymetený, protože oni měli hroznej hlad. Vím, že říkala maminka, že u ní byla jedna Němka z Porýní a vyprávěla jí, jak mají půl kila masa na měsíc, že více nemůžou dostat, že je to bída s tuky, že není nic a že je to zoufalý, že všechno jde na armádu. Tak to mi říkala maminka, že po mobilizaci jí to říkala ta Němka, která přišla z Porýní. Tak to jsem si říkala: ,No nazdar, to nás teda čekají doby.‘ Protože už tehdy jako holčičce mi bylo jasný, že když není nic, tak to je pěkně blbé.“
Marta Chlupáčová se narodila 22. března 1935 v Praze jako jediné dítě Marii a Janu Světlíkovým. Oba rodiče se věnovali krejčovskému řemeslu, otec provozoval vlastní živnost, matka zastávala funkci vedoucí módní firmy Barhoň na Národní třídě. Po vypuknutí druhé světové války poslala matka čtyřletou Martu za svými rodiči na venkov, sama musela kvůli pracovním povinnostem zůstat v Praze. Léta 1939 až 1944 tak Marta Chlupáčová strávila v osadě Starý Pivovar u Bouzova na Olomoucku s prarodiči Dvořáčkovými, Marií a Vilémem – veteránem první světové války, který zažil frontové boje v Rusku, Itálii i Francii. Roku 1944 se devítiletá Marta vrátila do Prahy. V následujícím roce se stala svědkem náletů a posléze i přestřelek a pouličního násilí během Pražského povstání. V letech 1953 až 1958 vystudovala geologii se specializací na užitou geofyziku. Celý svůj profesní život působila v Geologickém ústavu Československé akademie věd, zabývala se především měřením magnetických vlastností a radioaktivitou. Protože nikdy nevstoupila do komunistické strany, nesměla pracovně jezdit do zahraničí. Po sametové revoluci zastávala v ústavu funkci vedoucí výzkumu, v první polovině 90. let odešla do důchodu. V roce 2023 žila střídavě v Brně a Novosedlech nad Nežárkou.
