Ludmila Cibulková

„Vyšla jsem ze školy v Bolevci a tam jsem třeba přednášela [básničku na školní besídce]. Asi jsem měla možná trochu i nějaké herecké buňky. Byl tam ochotnický spolek, kde jsem hrála. A někdy tam na to přišli i lidi, kteří tomu rozuměli, kteří třeba už tehdy pracovali pro televizi. Říkali, že v tom mám docela geny. Docela dobře jsem hrála a i mě to bavilo. Když jsem si dala žádost, že bych tedy šla na nějakou nižší hereckou školu do Prahy, tak to přišlo velice striktně, abych se vůbec nezmiňovala, že se asi nedostanu vůbec nikam. Že bude ve škole hlasování kantorů, jestli vůbec budu moct [jít] na stavební průmyslovku, která v té době měla požadavek na děti, aby se tam hlásily na přijímací zkoušky. Takže nakonec jsem tedy dělala přijímací zkoušky tam, a jelikož jsem byla pátá v celém tom [přijímacím řízení], tak jsem se tam tedy nakonec dostala. Ale chci se vrátit ještě k tomu zážitku. [V Bolevci] byl Lidový dům, který se potom v rámci komunikací zboural a v tom Lidovém domě se konala nejen představení toho ochotnického divadla, ale i různé docela krásné akce od školy. Byl tam šikovný pan učitel, který to uměl všechno dát dohromady. Já jsem tam jednou vystupovala s nějakou básničkou. Nebyl to žádný Majakovský, [to už si] nepamatuju, ale určitě to byl český básník. A asi jsem to přednášela tak zaníceně nebo tak hezky, nevím, dala jsem do toho, co jsem jako dítě uměla, ale ihned přišlo na školu od místních [košuteckých] i boleveckých komunistů, co že já, dítě nepřítele socialistického zřízení, tam mám co přednášet a aby už se to nikdy neopakovalo.“

„Nic jsme netušili. Maminka asi vůbec netušila, že by tatínek byl schopný se vůbec k něčemu takovému přihlásit i přes jeho nelibost k tomu režimu. Protože byl strašně mírumilovné povahy a na takovouhle činnost tedy vůbec neměl buňky. Nicméně 16. ledna 1952, kdy mně tedy bylo devět let, nebyla jsem ještě desítiletá, jsem ležela ráno v postýlce. V kuchyni, kde jsme spali, protože v lednu byla docela zima, se objevili muži v kožených kabátech, dívali se na mě do postýlky. Nade mnou bylo malé rádio, to si taky prohlíželi, co tam asi je za stanice. A zahlédla jsem ještě naposledy, v mých vzpomínkách mám, hubertus tatínka v chodbě a pak venku bouchnutí dveří auta. To bouchnutí bylo docela zřetelné, protože dřív moc aut nebylo. A víc jsem pak tatínka neviděla.“