„Cestovat bylo složité. Sice se jezdilo do Bulharska, ale my když jsme chtěli na Západ, tak to bylo trošku jiný. Měla jsem příležitost toho využít, tak jsme toho využívali, že jsme opravdu v těch kapitalistických zemích byli. Čímž mě napadli, že není vhodné, aby moje dítě studovalo, protože se pohybovalo v kapitalistických zemích. To jsem si nenechala líbit a ozvala jsem se. Výsledek je ten, že jsme opravdu hodně cestovali, dokonce to mám spočítaný – 29 zemí."
„Nejvíc mě učil tatínek jezdit během řepné kampaně. V Přelouči byl cukrovar hned u nádraží, tam mě učil tatínek mezi těma kravama a koněma jezdit, abych odhadla, že to není jen sednout a jet. Jeli jsme na náměstí a z náměstí zase přes fronty těch vozů do Břehů a zase zpátky. Tam mě naučil nejvíc, abych odhadla, jestli se na silnici ještě vejdu nebo nevejdu."
– „Vy jste si sama chtěla udělat řidičák? Protože to nebylo tenkrát úplně běžné, aby ženy řídili." –
„Vůbec ne."
– „Co na to říkala maminka? Líbilo se jí to, nebo byla proti?" –
„Ona jezdila taky načerno. Dřív se to tak neřešilo."
„Našli tenkrát browning. Tatínek tomu říkal browning, byl to revolver. Našli ho na půdě za trámama. Jenomže tatínek řekl, že o tom nic neví. Že je tam asi z dřívějška. Vypadalo to dost tragicky. Jenomže nás zachránil pes. My jsem měli takového malého pejska. Říkali jsme mu Lízinka. A maminka ho naučila (když jsme někam jeli, tak ho dávala do kabelky) ‚Lízinko zazpívej´ a on začal výt. Maminka to gestapákům předvedla a jim se to líbilo, tak tatínka neodvezli a nějak to utichlo. To je můj zážitek z té doby.
– „Tu zbraň si odvezli?" –
„Jo. Doma a v bytě dělali taky prohlídku několikrát. Co jsem měla do výbavy, tak bylo vždy všechno rozházené po zemi."
Růžena Čiháková, rozená Školníková, se narodila 21. června 1930 v Semíně u Pardubic. Dětství za války pro ni zůstalo nejšťastnější etapou jejího života. Až v průběhu let jí docházelo, jakému nebezpečí byla rodina vystavena v době, kdy otec Josef Školník podporoval protinacistický odboj. Do slavného hotelu Veselka coby řezník nedodával maso pro hosty restaurace, místo toho se u bočního vchodu scházel s odbojářem Erno Košťálem. Maso od rodičů Růženy Čihákové putovalo přes různé prostředníky až k partyzánům do okolí Semína. Po válce se na obchodních cestách s otcem zrodila její největší životní vášeň – láska k automobilům. Také radost z cestování ji provázela po celý život. Během socialismu zcela výjimečně díky vlivnému kontaktu z dětství procestovala 29 zemí. Zemřela v Lázních Bohdaneč v roce 2022.
