Eugenie Číhalová

* 1944

  • „V tom Rusku se režim nezměnil, tam je sto let pořád ten stejný. A ono to je teď možná ještě horší, než to bývalo dřív. A pro mě je strašné a vlastně to vidím i tady, že ti lidé jsou tak strašně ovlivnění tou propagandou a tím, jak tam žijí a nemají rozhled. Ale teď už je to samozřejmě trošku jinak. Ale inteligence, tak jako v tom dvacátém roce, dokud ji nevyvraždili, tak odcházela, protože viděla, že tam nemůže žít, protože první, co se vždycky v revoluci likviduje, je inteligence. Teď vlastně začíná… v podstatě už tomu říkáme pátá vlna emigrace z Ruska. Teď už odcházejí hodně i mladí lidé. Třeba v těch sedmdesátých letech k nám hodně přicházeli třeba… no samozřejmě i do světa, ale zůstalo jich mnoho i zde. Skutečně vysokoškoláci, kteří pochopili, že tam svoboda nebude, alespoň za jejich života nikde. A tak si pořád říkali, že tady to bude lepší. Ale odcházeli i jinam do světa. Já to vidím, když přijedu za bráchou do Kalifornie, že Kalifornie je plná Rusů, ale už i důchodců, už emigrují i důchodci. Florida je plná důchodců, plná Rusů, a teď najednou vidíte, že svět je plný Rusů. To Rusko se vylidňuje, protože tam je to čím dál tím horší, čím dál tím víc šrouby se utahují. A ti lidé žijí v bídě, ale oni to nějak nechápou, protože pro ně je ta sláva ten veliký ‚нерушимый Советский Союз‘.“

  • „V té době ještě nebyly ty zákony o ochraně zvířat, proti týrání zvířat, nic takového vůbec neexistovalo. V té době se tam dělaly hlavně experimenty na psech. A ti psi se získávali tak, že každý pátek přijelo kryté auto, buď s maďarskou nebo se slovenskou značkou, otevřela se vrátka, vypustili se do výběhu psi všech možných ras a značek, no a ti prožili týden v karanténě a šli do experimentu. A experiment v té době, to, na čem jsem já pracovala, byla transplantace ledvin a konzervace ledvin. A zkoušely se různé konzervační roztoky, kterými by se ta ledvina mohla uchovat na tu dobu, než se natransplantuje příjemci.“

  • „No a pak když došlo k tomu stěhování, tak pořád, jestli jo, nebo ne. Pak nakonec řekli termín: ‚Tady ten den se stěhujete.‘ Takže my jsme to uvítali, protože jsme nešli do školy. Takže jsme stáli… přijely dva vozy Holan. Tam stály a teď ti lidé čekali, co se bude dít. A my jsme stáli venku, protože už jsme se nesměli vrátit nahoru do bytu. No a ti obyvatelé, kteří nebyli v práci, tam stáli s námi a koukali, co se bude dít. No a oni začali vynášet a vynášeli a skládali. A musím říct, že celkem byli pečliví, opatrně, mohli taky všechno házet na zem. Ale už toho bylo hodně a teď prostě máma řekla, že taky je naše taková skříňka, kde táta měl kartotéku. A brácha řekl, že bez té kartotéky, bez té skříňky nepůjde, že se nebude stěhovat. My jsme si totiž večer hráli, když táta dělal pojišťovnu, a brácha obsadil tu skříňku a strašně rád vytahoval tu roletu nahoru a spouštěl ji dolů, i když to tátu rušilo, ale prostě brácha, ten mohl dělat, i kdyby se postavil na hlavu. No a řekl, že bez téhle skříňky… a strašně řval, že skříňku. Jenomže v té skřínce pořád byla zamčená, jak to máma pozamykala, ta kartotéka těch tátových pacientů. A oni to nemohli nijak… prostě žádným způsobem s tím nemohli hnout. A nakonec udělali jedno, že ji... jak jsme tam s tou mámou a s těmi původními obyvateli všichni stáli a ti, co šli kolem, tak přihlíželi, a oni tu kartotéku vysunuli z okna. Prostě ji vysunuli a ona se dole rozprskla, teď ty tisíce papírů se rozletěly, a brácha začal strašně řvát, úplně jako tygr, protože… ne kvůli těm papírům, ale kvůli tomu, že jeho skříňka je pryč, ten jeho štelářek, jak tomu říkal. A teď se pamatuju, že ta máma, jak jsme stáli vedle ní, a ten brácha tak strašně řval, úplně jako když ho bere na vidličku, tak nám úplně zatnula, že si myslím, že mi úplně propíchla rameno, ale to samé zřejmě i bráchovi, protože ten okamžitě ustal, a máma řekla: ‚Ticho, ani slzu!‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 21.06.2018

    (audio)
    délka: 01:54:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Nejsme tu sami: příběhy našich menšin
  • 2

    Praha, 02.07.2018

    (audio)
    délka: 01:38:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

To je hrozné, když vám sem přijede příbuzný, ale přijede na tanku

Portrét detail
Portrét detail
zdroj: sbírka Post Bellum

Eugenie Číhalová se narodila 13. května 1944 v Praze. Otec Jevgenij Feofilovič Djukov z Velkého Kupjansku v ruském impériu bojoval během občanské války v řadách Bílé armády, po evakuaci Wrangelova vojska z Krymu přijal nabídku československé vlády a během takzvané ruské akce se usadil v Praze. Vystudoval lékařství na Karlově univerzitě, provozoval ordinaci na Smíchově a působil jako podnikový lékař ve Škodových závodech. V květnu 1945 unikl zavlečení do Sovětského svazu, stejně jako jeho manželka Erika Kaprasová. Po jeho smrti v roce 1951 pak byla rodina vystěhována z bytu. Eugenie absolvovala zdravotnickou školu, studovala na lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Po přerušení studia v roce 1969 získala místo laborantky v chirurgickém výzkumném ústavu Thomayerovy nemocnice, působila i v Institutu klinické a experimentální medicíny. Je zakládající členkou výboru Oni byli první, působí ve spolku Ruská tradice a podílí se na vydávání žurnálu Ruské slovo.