Eugenie Číhalová

„V té době ještě nebyly ty zákony o ochraně zvířat, proti týrání zvířat, nic takového vůbec neexistovalo. V té době se tam dělaly hlavně experimenty na psech. A ti psi se získávali tak, že každý pátek přijelo kryté auto, buď s maďarskou nebo se slovenskou značkou, otevřela se vrátka, vypustili se do výběhu psi všech možných ras a značek, no a ti prožili týden v karanténě a šli do experimentu. A experiment v té době, to, na čem jsem já pracovala, byla transplantace ledvin a konzervace ledvin. A zkoušely se různé konzervační roztoky, kterými by se ta ledvina mohla uchovat na tu dobu, než se natransplantuje příjemci.“

„No a pak když došlo k tomu stěhování, tak pořád, jestli jo, nebo ne. Pak nakonec řekli termín: ‚Tady ten den se stěhujete.‘ Takže my jsme to uvítali, protože jsme nešli do školy. Takže jsme stáli… přijely dva vozy Holan. Tam stály a teď ti lidé čekali, co se bude dít. A my jsme stáli venku, protože už jsme se nesměli vrátit nahoru do bytu. No a ti obyvatelé, kteří nebyli v práci, tam stáli s námi a koukali, co se bude dít. No a oni začali vynášet a vynášeli a skládali. A musím říct, že celkem byli pečliví, opatrně, mohli taky všechno házet na zem. Ale už toho bylo hodně a teď prostě máma řekla, že taky je naše taková skříňka, kde táta měl kartotéku. A brácha řekl, že bez té kartotéky, bez té skříňky nepůjde, že se nebude stěhovat. My jsme si totiž večer hráli, když táta dělal pojišťovnu, a brácha obsadil tu skříňku a strašně rád vytahoval tu roletu nahoru a spouštěl ji dolů, i když to tátu rušilo, ale prostě brácha, ten mohl dělat, i kdyby se postavil na hlavu. No a řekl, že bez téhle skříňky… a strašně řval, že skříňku. Jenomže v té skřínce pořád byla zamčená, jak to máma pozamykala, ta kartotéka těch tátových pacientů. A oni to nemohli nijak… prostě žádným způsobem s tím nemohli hnout. A nakonec udělali jedno, že ji... jak jsme tam s tou mámou a s těmi původními obyvateli všichni stáli a ti, co šli kolem, tak přihlíželi, a oni tu kartotéku vysunuli z okna. Prostě ji vysunuli a ona se dole rozprskla, teď ty tisíce papírů se rozletěly, a brácha začal strašně řvát, úplně jako tygr, protože… ne kvůli těm papírům, ale kvůli tomu, že jeho skříňka je pryč, ten jeho štelářek, jak tomu říkal. A teď se pamatuju, že ta máma, jak jsme stáli vedle ní, a ten brácha tak strašně řval, úplně jako když ho bere na vidličku, tak nám úplně zatnula, že si myslím, že mi úplně propíchla rameno, ale to samé zřejmě i bráchovi, protože ten okamžitě ustal, a máma řekla: ‚Ticho, ani slzu!‘“