„V té době se o Romech vůbec nic nevědělo. Já vím, že když tady byl v šedesátém osmém roce ten Svaz Cikánů-Romů, že se tady nějak angažovali a potom to zaniklo. Ale oficiálně se o Romech vůbec nic nevědělo. Mě s Milenou Hübschmannovou seznámil docent Říčan, který se pohyboval v těchto kruzích. Ale nevzpomínám si, že bych někde v novinách četla něco o romském výtvarníkovi nebo o romské spisovatelce. To si opravdu nevzpomínám. To byla spíš taková podzemní kultura, asi. Jenom tak mezi zasvěcenými lidmi. A ta Milena, to byl takový styčný důstojník. Ona měla spoustu přátel a dál seznamovala své přátele s dalšími přáteli a tak se rozšiřoval okruh okolo ní. [Lidí], kteří prostě k sobě potom měli blízko.“
„Moje maminka je Slovenka, tatínek je taky Slovák, ale děda byl slovenský Rom. Babička byla bílá. Maminka od mého tatínka byla bílá. No, takže můj táta je teda asi poloviční Rom. Já jsem už čtvrtinová. Ale nikdy se k tomu moje rodina nehlásila, že by měli nějaký vztah k Romům. Akorát táta perfektně hrál, byl vynikající muzikant. Hrál na všechny nástroje, co dostal do ruky, a od něho si pamatuju ty staré romské písničky a halgáta.“
„Já jsem vnímala Romy coby dítě jako něco, čím bych asi nechtěla nikdy být. Protože jsem vnímala, že jsou vyřazeni a zřejmě jsem se už narodila s nějakým tím ochranitelským komplexem, tak jsem se spolužáků Romů zastávala. A bylo mi jich líto. No a posléze jsem přišla do SOS vesničky a byly mi nabízené romské děti s takovou podotázkou: ‚Budete chtít jako černý děti?’ Mě ta otázka nesmírně pobuřovala, protože jsem si říkala, že když je to dítě, které potřebuje mámu, tak mi vůbec nezáleží na tom, jestli je černé, bílé nebo fialové. No, a shodou okolností jsem pak měla samé romské děti, protože ty byly právně volné a byly jich plné dětské domovy a nikdo o ně nestál. Když se mě potom někde zeptali, proč jsem si brala romské děti a mně bylo trapné na to odpovídat, tak jsem s takovou určitou dávkou humoru odpovídala: ‚Protože se mi hodily k příjmení!’ Jmenovala jsem se Cigáňová, tak jsem si brala malé romské děti. Postupně jsem přebírala tu romskou identitu prostřednictvím dětí i na sebe. Snažila jsem se vychovávat děti, aby měly kladný vztah k Romům, učila jsem je romské písničky, tancovat. Některé děti to přijaly, některé to nepřijaly.“
Daniela Cincibusová (rozená Cigáňová) se narodila 29. 1. 1951 na Šumavě ve vesnici Zátoň u Lenory jako nejstarší ze sedmi dětí. Rodiče, původem Slováci, přišli do Čech po 2. světové válce v rámci osidlování pohraničí. Danielin dědeček z otcovy strany byl Rom, ale rodina se k romství nehlásila. Rodiče pracovali v zemědělství a v průběhu Danielina dětství se často stěhovali za prací. Jelikož byla rodina věřící, špatný kádrový posudek Daniele neumožnil nastoupit studium střední pedagogické školy. Vystudovala tedy zeměměřičství, ale vysokou školu už nedokončila. V 70. letech se stala pěstounkou v nově vzniklé SOS dětské vesničce ve Chvalčově a vdala se za nevysvěceného baptistického kněze a psychiatra Petra Brázdu. Postupem času pečovali o devět převážně romských dětí. Ve stejné době dostudovala speciální pedagogiku v Olomouci. Po tragické smrti manžela se po čase přestěhovala do Čáslavi za novým partnerem Josefem Cincibusem (který byl také pěstounem) a v roce 1996 se za něj provdala. Společně pak vychovali dvacet dva dětí. Daniela jezdila do vyloučených lokalit na Kutnohorsku. Učila také na Romské střední škole Emila Ščuky v Kolíně a absolvovala žurnalistický kurz. Přispívala do časopisů Kereka, Romano hangos, Amaro lav a Lidových novin. Byla zaměstnána jako terénní pracovník na sídlišti Poschla ve Vsetíně. Nyní pracuje jako sociální pracovnice nízkoprahového klubu ve vyloučené lokalitě Ralsko-Náhlov. V roce 2015 jí byla udělena cena Roma spirit za pěstounskou péči.
