Ing. Dalibor Coufal

* 1930  †︎ 2020

  • „Takže mě u toho PTP nerozčilovalo... mě rozčilovala jedna věc. A sice, že nás... prostě nám jasně řekli, že nejsme lidi. Že ať nepočítáme s tím, že bysme někdy něco mohli dělat. Ono říkali, vy jste taková... a někteří nám nadávali i hrubě. My jsme museli fárat, dejme tomu, co jsme byli v dolech, pak byli kluci, co byli u lehkejch, to byli ti, co byli ve stavebnictví, kdežto my jsme byli jako těžký PTP v dolech, ať už jsme byli... já jsem byl na Kladně, kluci byli na Ostravě. My jsme museli fárat. A teď záleželo na tom, jakou jste chytl prácu na dolech, že. A samozřejmě nás dávali na práci špatně placenou, protože to jim nikdo nechtěl dělat. A my jsme museli sfárat a udělat to, co nám nařídil štajgr (pozn. technický pracovník v dolech v obdobné funkci mistra na povrchu), jinak by byl průšvih. A to nás jedině drželo nad vodou. A ta práce mně teda nevadila. Některým klukům strašně vadilo sjet toho půl kilometru pod zem a nemít okna.“

  • „Ovšem já jsem měl taky ještě jednu špatnou vlastnost, že jsem vlezl v šestačtyřicátém roku do národně socialistické mládeže, takže jsem byl národní socialista, a to mi taky pomohlo, aby mě šoupli do toho PTP. Ale zase nejsu z toho dvakrát smutnej, protože jsem neměl vždycky pocit, že ohýbám hřbet, jak to chtělo... vrchní velitelství.“

  • „Proto nám říkali černí baroni, protože jsme měli černé výložky bez jakéhokoliv označení. To byla jedna černá věc. Měli jsme oči černé víc, než máte vy, děvčata. Ovšem my jsme si to nemalovali, my jsme tam měli zažrané uhlí. Protože to se dost špatně mylo. Vy na to máte krémy, ale my na to neměli nic, museli jsme to mýt mýdlem. Měli jsme oči podmalované víc než vy, ale od uhlí. Tak to bylo další. A baroni proto, že jsme proti záklaďákům, kteří dostávali žold třeba osmdesát korun, tak my jsme dostávali třeba dvě nebo tři stovky. A když jsme přišli do hospody, kam jsme přišli málokdy, protože nás nepustili, tak když jsme tam přišli, tak jsme si mohli dát pivo i nějakého toho ruma. Tak proto jsme byli jako baroni, že jsme měli i nějakou tu korunu.“

  • „Mě dokonce potom donutili, abych dělal takzvaného poslance Národního výboru města Brna. To bylo asi tři roky předtím, než přišla sametovka. A největší legrace na tom byla, že jsem seděl v komisi, vedle mě seděl předseda komunistické strany fakulty architektury a říkal: ‚Pane kolego, to, co říkal předseda, je volovina. Ale já to nemůžu říct. Zkuste to nějak zařídit.‘ On to nemohl říct, protože byl komunista. My už jsme se trochu znali. Tak já jsem řekl: ‚Soudruhu předsedo, já bych poprosil, abyste mi vysvětlili, jak to všechno je, protože já tomu nerozumím a nás se na to lidi ptají. A když to v přímém kontaktu nedovedu lidem vysvětlit, tak je to špatné.‘ Tak on dovolil debatu a ti všichni, co tomu rozuměli, ten návrh tak poplivali, že šel dolů ze stolu. To ukazuju na blbost toho režimu, že on, který věděl, o co jde, to říct nesměl a musel jsem to říct já. Nebo ne jen já, jiný tam byl za lidovce, tak ten taky mohl.“

  • „V té době normální vojáci, co byli u kanonů, měli povinný odpolední klid, ale my jsme neměli žádný odpolední klid, nás hlavně přeškolovali. Abychom po návratu z vojny byli dobří budovatelé ‚socialismusu‘ v této zemi. A zbraně nám nedávali, protože se báli, že bychom je použili proti nim.“

  • „Když jsme maturovali, tak já jsem měl jednu malou potíž. Celá třída byla v ČSM, tenkrát to bylo ještě Český svaz mládeže nebo tak se to... nebo československý... To jméno se přehodilo, ale prostě byl to svazák. Všichni byli svazáci. Vždycky ředitel z jiné školy šel na maturity. K nám to byl nějaký ředitel ze Znojma z gymnázia. Zajímavý! Komunista! Dokonce v té době myslím poslanec komunistický, to bylo zajímavý. Říkám to schválně proto, protože se tam ukázala od něho jedna zajímavá záležitost. A teď já jsem teda maturoval, maturoval, a teďka přišlo v té společenské, jako jsem odvykládal, já nevím, co jsem dostal ze zeměpisu, tak jsem to odvykládal, a načež teda předseda se zeptal, jestli někdo má nějaký dotaz. A samozřejmě přísedící svazák. A on mně dal otázku, co říkám na Svaz mládeže. Tak já jsem věděl, že jsem teda v rohu. Protože já jsem jediný nebyl v tom Svazu mládeže. A teď já jsem nemohl říct, že na něj kašlu. Protože to by byla katastrofa. Načež zkoušející profesor, nevím, jestli to udělal schválně, ale myslím, že to řekl nevěda, že já jsem jediný nesvazák, říkal: ‚No co, vždyť jste všichni ve Svazu mládeže, seš taky, tak to řekni.‘ Teďka jsem se zarazil. A říkám, hochu, máš jedinou šanci – drzost. Řekl jsem: ‚Víte, pane profesore, právě vtip spočívá v tom, že já jsem jediný, který ve Svazu mládeže ve třídě není.‘ Ten předseda, ten z toho Znojma, poslanec, se na mě podíval a teďka mu to zřejmě... v něm to hrklo, že je to vyloženě teda podraz na mě, a on to nebyl ochotný akceptovat. On řekl: ‚Ale né, když nejste, tak my se zeptáme některých svazáků, protože vy jste nám už řekl z té občanské nebo co to bylo, dost. Takže dobrý.‘ A protože to řekl předseda, tak ten musel držet hubu a měl po ptákách. Představte si, mě zachránil u té maturity poslanec komunistické!“

  • „Jako poslední můj válečnej zážitek byl ten, Rusi nám bombardovali nádraží. Naprosto správně, naprosto pochopitelně. Protože oni měli takovej zvyk, že napřed tam lítaly čtyry ty kafemlejnky, jak my jsme říkali, to byly nějaký ty antonový dvouplošníky, jako pozorovací, že lítaly. Tady prostě to bylo, oni lítali jako bych řekl od Břeclavi, možná, že lítali z Malacek, já nevím, ale tam z té strany. A lítali prostě, já nevím, dvě hodiny, a najednou jsem viděl, jak odsud přiletěly ty šturmovníky. Tak jsem valil do kanclu, protože to jsme do školy už nechodili. To se psal 17. duben 1945. A já jsem seděl takhle na slunku, zrovna bylo hezky, svítilo slunko, seděl jsem na lavce, ještě s kýmsi jsem tam seděl. A já jsem pozoroval to tak, že. A najednou vidím, že letí ty šturmovnice, a o těch už jsme věděli, že to jsou útočný. A najednou vidím, jak oni si to míří na nás, jako na nádraží, ale opravdu. A když já jsem je viděl, jak letí, tak jsem utíkal do kanceláře. Tam zatím rozebírali nad mapou, jak už Němci zase dostávají někde na prdel, jo. Protože to prakticky protektorát bych řekl těch lidí, žil především v tom, že se těšil z toho, jak armády obsazují Německo. Tak bych to řekl. Prostě Hitler prohrává. A to prosím i u Stalingradu a já dodnes teda Rusům neodpustím, že tomu začali říkat jinak. Měli by tomu nechat říkat Stalingrad, protože to je, bych řekl, světovej pojem. Protože tam se obrátila vojna. Tam opravdu Hitler dostal poprvé pořádně na prdel. I když v Africe, dobře, všecko fajn. Ale tam se obrátila a od té doby už teda šmytec. S válkou teda Hitler nemusel počítat. Abych se ještě vrátil teda, jak jsem je viděl, tak jsem utíkal do kanceláře, říkám: ‚Do sklepa, do sklepa, letijou na nás!‘ A ještě jsem vykoukl ze dveří a už jsem viděl, už byly vyloženě v náletu. Tak jsem se otočil a valil jsem, doběhl jsem jenom ke sklepům, do sklepa už jsem nedoběhl. A už padly čtyry bomby na to nádraží. Jeden ten pracovník mě neposlechl, ten zůstal v té otcové kanceláři. A pak si tam stoupnul mezi dveře. Protože my jsme měli takovej, to byla zase taková myšlenka, že když je bombardování, tak že není dobře být uprostřed místnosti, ale že je dobře být v tom výklenku dveří, protože tam ta zeď něco může udržet, kdežto tam na vás padne strop. A tam ho to teda zabilo a ještě jednoho vojáka, kterej se taky sebral pomalu… Čili dva mrtví byli na tom nádraží, no a rozbili nám teda trochu chalupu. Takže tam... ale to byl taky takovej, že stačil okamžik, abych se tam zdržel, a mohl jsem tam taky zařvat. Čili ta válka opravdu nic příjemnýho, nic příjemnýho.“

  • „My jsme stavěli taky fůru věcí pro atomové elektrárny a byl to boj, aby se tam použily lepší materiály, než navrhovali Rusové. Ono to nebylo dané, že by Rusové byli blbí, to pozor. Vtip byl v tom, že oni měli jiné podmínky. Celá atomová elektrárna třeba stojí na vodním hospodářství. Všechno se většinou musí chladit vodou. Dukovany, Temelín, Jaslovské Bohunice, Mochovce, to jsou všecko lehkovodní reaktory, a to stojí na vodě. Bez vody by nemohly fungovat. Jenže máte vodu takovou, jinou nebo ještě jinačí. Oni měli v řekách jiné složení vody, než jsme měli my. A ty materiály, které oni navrhli, tomu potom neodpovídaly. Ale podařilo se nám to na mnoha aparátech změnit. To byla záležitost lidí, kteří nechtěli, aby se to dělalo špatně. To jsem nebyl jenom já, pozor, to byl i výzkumný ústav a já nevím kdo. Tato práce mě bavila. Člověk se mohl postavit proti projektu a říct: ‚Tak ne, to tam nebude, protože je to špatné.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 23.01.2014

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Brno, 07.05.2014

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Měl jsem kliku, dělal jsem vždy práci, která mě bavila...

Dalibor Coufal - dobový portrét
Dalibor Coufal - dobový portrét
zdroj: soukromý archiv pamětníka

Ing. Dalibor Coufal se narodil 5. března 1930 v Hrušovanech nad Jevišovkou v rodině drážního úředníka. Rodina bydlela v prostorách tamního nádraží. V Hrušovanech pamětník navštěvoval českou měšťanku a chodil do Sokola. Těsně před podpisem mnichovské dohody na podzim roku 1938 se rodina odstěhovala. Útočiště našla u prarodičů ve Snovídkách a asi po třech měsících se přestěhovala do Chrlic, dnes součásti Brna, kde otec dostal místo přednosty stanice a služební byt. Na jaře 1945 Dalibor Coufal unikl smrti při bombardování Brna Spojenci. Od roku 1946 se angažoval v Československé straně národně socialistické. Po maturitě na reálném gymnáziu studoval Vysokou školu technickou v Brně. Pro své politické názory byl v roce 1953 vyloučen ze studií dva měsíce před ukončením školy. V odůvodnění stálo, že nesplňuje předpoklad stát se dobrým socialistickým inženýrem. Kvůli vyloučení ze školy z politických důvodů byl označen za živel socialismu nebezpečný. Vojenskou službu nastoupil u Pomocných technických praporů (PTP) v Kladně. Kromě fyzické práce byla součástí služby u PTP politická školení a dehonestující chování některých důstojníků k mužstvu. V roce 1955 byl z PTP propuštěn a díky souhře šťastných okolností dostudoval vysokou školu. Do roku 1989 nemohl jako politicky nespolehlivá osoba zastávat vedoucí pozice ani postupovat v profesní kariéře. Po roce 1989 využil své jazykové znalosti a uplatnil se u zahraniční firmy. Dalibor Coufal se účastnil besed se studenty, žil v Brně. Zemřel 21. června roku 2020.