„Jmenuji se Miloš Čulík, jsem narozen 23. listopadu 1924 v Očové na Slovensku. Můj otec byl četník, dostal na Slovensku místo. Byl italský legionář. Později se s matkou rozvedl a já jsem odešel na výchovu ke svému dědovi do Roudnice nad Labem, kde jsem žil dále. Vyučil jsem se automechanikem a po roce byla otevřená vyšší průmyslová škola, tak jsem tam přešel. Co se týče dalšího života, tak je člověk informován tím, jak byl vychován. Vychován byl v masarykovské republice se Sokolem a skautingem, nic jiného jsem neznal. Tak jsem šel do školy s idealistickým názorem. Po heydrichiádě, kterou jsme všichni zaznamenali jako sedmnáctiletí kluci, jsme si mysleli, že je to událost pro náš národ velice špatná, ale nedovedli jsme si představit, jakým způsobem to budou řešit. V sobotu 24. června 1942 přijely před školu dva autobusy, my jsme na ně koukali z okna a divili jsme se, co tam chtějí. Nakonec přišli dovnitř, všechno sepsali a odvezli nás do Malé pevnosti Terezín. Žádná studentská (demonstrace pozn. autor) nebyla. Tam se běžně nadávalo na poměry za Německa a na situaci a represe, která vznikla před heydrichiádou. To bylo veřejné.“
„Na výslechu nás tři dny nechali ve vězení, za tři dny byl výslech a při něm se ptali hlavně, kdo a jak organizoval likvidaci německého učitelstva ve městě. To se nás vůbec netýkalo, my jsme o tom vůbec nevěděli. Když byl výslech, tak jsem se divil, co po nás chtějí. Při výslechu, mezi těmi ránami od těch esesáků, jsem říkal, že nevím, o co jde. Hlavní komisař Felkl říkal: ‚Když řekneš, jak, kdo a co organizoval, tak my tě pustíme. Do týdne půjdeš pryč. Když nám nic neřekneš, tak tě zastřelíme.‘ Nic ze mě nedostal, já jsem nic nevěděl, tak mě dal do skupiny na zastřelení. Tak jsem tam odešel a skupina se rozrůstala, to jsme už byli vedle sebe. Až jsme se dostali do styku, tak jsme si řekli, že máme být všichni zastřelení. Nakonec vyšel a povídá: ‚Vy jste se nepřiznali, vy prostě nic nevíte, tak si to s vámi vyřídíme jinak.‘ Nastala normální vězeňská organizace.“
„Ti lidé byli většinou inteligenti. S nimi jsme se bavili a sondovali jsme jejich osudy. Oni také neměli co povídat. Věděli, jak to vypadá. Byl tam otec se synem, spisovatelé různí, tak jsme s nimi debatovali, a protože jsme nemohli chodit ven, tak jsme vyšroubovali žárovku, aby byla tma, a když odešli, tak jsme si ji zašroubovali zpět. Měli jsme cely až na konci, tam vůbec nebylo vidět. Pak jsme se stýkali s těmi lidmi… a mám pocit, že jsme v té době přišli do styku s Horákovou, ale nevím to přesně. Ženy byly na svém vlastním lágru, byly úplně mimo. Setkal jsem se s Feierabendem, s bratrem ministra financí v Londýně. S tím jsem chodil pucovat šálky, uměl tři řeči a byl velice šikovný. Když se zhaslo, tak někteří hovořili o své knize. Taková úrovňová povídání. Ale my jsme byli natolik vysílení, že jsme to nebrali.“
„Roiko a Schmidt byli lidé, o kterých jsme nevěděli, co si máme myslet. Na jedné straně někoho ubil nebo se stalo něco špatného a na druhé straně zase někomu pomohl. Takže jsme neměli zdání, co se jim v hlavě motá.“ „A máte s nimi nějakou osobní zkušenost?“ „Měl jsem osobní zkušenost. Na jedné stavbě jsme zůstali stát a oni nám tři dny nedali jíst. Tak jsme byli za tři dny vyhladovělí, já jsem byl na ženském dvoře a tam jsem prosil o kousek chleba. Oni mi ho dali, já jsem omdlel, Roiko mě překročil a šel dál. Vůbec si mě nevšiml. Měl tam manželku a oni říkali, že nebyla zlá. My jsme se o to nestarali. Snažili jsme se dostat ven na komando, abychom se dostali k jídlu. Hlad byl strašná věc. Skládali jsme zboží v Schichtových závodech, skládali jsme pokrutinu a už jsme věděli, která je dobrá a která není. Pak jsme skládali třeba mák, tak jsme třeba jedli 2 dni mák. Takhle jsme to dělali, protože když jste dostal chleba ráno a polévku večer, tak jste nevěděl, kam máte skočit.“
„Dvořák byl jedním z našich studentů. O něm se říkalo, že na té schůzi, měli nějakou oslavu, byl mezi nimi. Nevědělo se, co řekl. Měl zázračnou paměť, pamatoval si vše možné, ale inteligence žádná. Když byl unaven a nemohl pracovat, tak zůstal ležet. Já jsem za ním za hodinu nebo za dvě přišel a on ležel tak, jak jsme ho postavili. Měl ruku staženou a za dvě hodiny se vůbec nepohnul. Pak jsem ho viděl naposled, když jsem šel pozdě do Baderaum. Měl ruku staženou, prakticky mu bylo vidět skrz dlaň. Nikdo se o něj nestaral. Potom ho dali na ajnclík, to byla cela, kde ho svlékli donaha a on tam dělal potřebu do kouta. Potom ho odvezli do jiného koncentráku a už jsem o něm nikdy neslyšel. Oni říkali, že ty skici tahala Sylva Rajtrová ven, oni jí to našli a dali ji na likvidaci. To bylo nebezpečí, které na nás číhalo. Oni nás hlídali i venku, nemohli jsme se ani pohnout, čekali na každou šanci.“
Miloš Čulík se narodil 23. listopadu 1924 v obci Očová na Slovensku, ale po rozvodu rodičů byl vychováván u svého dědečka v Roudnici nad Labem. Vyučil se automechanikem a odešel studovat Vyšší průmyslovou strojnickou školu v Roudnici nad Labem, která se stala dějištěm následků atentátu na protektora Reinharda Heydricha. Za údajné organizování atentátu na německé učitele v Roudnici byla celá třída průmyslováků 24. června 1942 zatčena, tvrdě vyslýchána a převezena do Terezína. V Terezíně dostavovali tábor a pak byli převáženi na práce do Ústí nad Labem. 28. listopadu 1942 byli někteří studenti, mezi kterými byl i Miloš Čulík, propuštěni. Miloš Čulík byl po propuštění nuceně nasazen v Metal Waren Industrie v Roudnici nad Labem. Spolu s dalšími kolegy sabotoval výrobu a byl předán na úřad práce a následně do podniku Poldi Kladno. Ke konci války se po boku poručíka Krejči zapojil do ustavení Revolučního národního výboru, kde působil jako spojka. Jako člen vojenské policie se dostal do Ústí nad Labem a pomáhal zde uklidňovat situaci. Dodělal si Vyšší průmyslovou strojnickou školu v Roudnici nad Labem a absolvoval vojenskou službu, kterou dokončil jako nadporučík letectva. Další dva měsíce pracoval v Roudnici nad Labem a v mladoboleslavské Škodě. Přihlásil se do Československé strany národně socialistické a po komunistickém převratu se ze strachu z pronásledování členů strany ukryl na vesnici, kde se oženil. Uchytil se v podniku Automa ve Strakonicích, kde pracoval až do odchodu do důchodu v roce 1984. Zemřel 18.6.2012 ve Strakonicích.
