Kdo nebyl optimista, zahynul
Stáhnout obrázek
Leonid Levko Dohovič se narodil 29. září 1935 v rodině řeckokatolického faráře Eugena Dohoviče a učitelky Anízie Szilayové. Ještě před koncem druhé světové války utekl jeho otec před hrozbou pronásledování NKVD na Slovensko. V roce 1946 uprchla za otcem jeho starší sestra a měl ji následovat i Leonid. Přechod přes hranici se mu ale nepodařil. Na Sovětským svazem ovládané Podkarpatské Rusi zůstal Leonid s matkou a dvěma sestrami. Jako čtrnáctiletý student se zapojil se do protisovětského odboje. Dne 2. února 1950 ho uvěznili a později odsoudili za masovou agitaci proti komunismu a SSSR jako člena antisovětské organizace a za zradu vlasti na deset roků v nápravně-výchovných táborech a na pět let odebrání občanských práv. Prošel řadou věznic a gulagů. Z tábora pro mladistvé vězně v Archangelské oblasti na poloostrově Konvejer chtěl utéci, kopal tunel, ale nedokončil ho. Tunel objevili dozorci. 15. října 1952 Leonida za pokus o útěk odsoudili na dalších deset let vězení. Dostal se do tábora Rudnik ve městě Vorkuta. Jeho cesta po pracovních táborech pokračovala až do 26. července roku 1956, kdy se mu díky záruce tří lidí z Užhorodu podařilo dostat na svobodu. Na jaře 1957 poloilegálně vycestoval i s matkou a sestrami za otcem do Československa. Tam pracoval a studoval. Jako sbormistr vedl Ukrajinský sbor v Praze, později Poddukelský ukrajinský lidový sbor a dívčí sbor Vesna. V roce 1971 mu zakázali vést sbor a pracovat s mládeží, patnáct let se živil jako brigádník. Po sametové revoluci se opět vrátil k práci ve sborech. V letech 1995 až 2005 byl prezidentem Evropského kongresu Ukrajinců a členem předsednictva Ukrajinské světové koordinační rady. S manželkou Helenou má tři syny. V roce 2020 žil v Košicích.
