Růžena Ďorďová

„O tom, jak o nás bojovala, čím si prošla, to jsme poslouchaly dost dlouho. Nejenom, že měla problémy se sociálkou, ale jak to, že si dovolila vůbec ta paní přijet do školy a unést děti ze školy? Jak si to mohla dovolit? Máma potom šla, najala si právníka, nakonec tu sociální pracovnici, která si pro nás přišla, protože zrovna v tu chvíli chyběly děti v tom dětském domově, takže musela zacpat díry, tak tu paní vyhodili ze sociální služby. Máma pokračovala dál. Tím, že tohle dokázala, že to bylo nezákonný, [ta pracovnice] k tomu neměla pravomoc – bojovala dál. Až to došlo k soudu a soud rozhodl, že když nás unesli, že nás musejí z toho dětského domova okamžitě vrátit zpátky. Máma šla i proti policii. Ta sociální pracovnice si najala dva policajty, kteří přijeli za námi do školy a odvezli nás ze školy. Řešila to i se školou, jak mohla škola vydat děti cizímu člověku bez souhlasu rodičů. Částečně to odnesl i ředitel, ale ten na svém postu zůstal.“

„Jednou mi sestra hodně onemocněla. Já jsem k ní přišla a říkám: ,Evi, ukliď si skříňku, máš ji rozházenou.’ Ona: ,Ne, Růžo, jsem nemocná, nemůžu.’ Já říkám: ,Ale musíš, jinak to dopadne špatně.’ Chtěla být asi vůči mně odolnější a řekla, že ne. Zůstala ležet. Vtom vešla vychovatelka, říká: ,Růžo, otevři všechny skříňky, chci je vidět.’ Tak jsem je otevřela. Ta sestry byla rozházená. Ona říká: ,Čí to je skříňka?’ – ,Mý sestry.’ A ona: ,A jak to, že nevstává?’ – ,Protože je nemocná.’ Ona k ní přišla, postavila se k tý posteli a řekla rozkazem: ,Vstaň!’ Ségra vstala, podívala se na ni a dostala takovýho facana, že se zatočila dokolečka na jednom místě a pak spadla na zem. Tak jsme ji zvedly a daly zpátky do postele. Mně bylo v tu chvíli hrozně. I když každá jsme byla jiná, vždycky jsme držely spolu. A trvá to dodneška. Když jedna, tak druhá. Ten děcák nám hodně dal a hodně vzal.“

„Příjezd do dětskýho domova byl hroznej. Co s náma udělaly ty vychovatelky, na to se jen tak nezapomíná. Hodily nás do koupelny, svlíkněte se do naha. Jak kdybyste nastoupila do koncentračního tábora. Tak jsme se se sestrou schovaly pod umyvadla v tý koupelně, tam jsme byly skrčený. Oni zavolali celý dětský domov, ať se na nás jdou podívat. Jeden za druhým chodili do tý koupelny a všichni stáli kolem nás, prohlíželi si nás, jako bychom byly nějaká zvěř. Pak nám hodili nějaký tepláky a tričko, ať se oblíkneme. Tak jsme se oblíkly. Ostříhali nás dohola. My jsme se se ségrou na sebe dívaly a smály jsme se jedna druhý. Pak jsme šly na oběd. Sestru odvedli jinam, mě taky. Do jiný třídy. Pak jsme se sešly u stolu. Přišel večer, sedmá hodina, a ta jedna vychovatelka byla na děti naštvaná. My jsme se sestrou vždycky, když jsme se na sebe podívaly, pukaly smíchy, jak vypadáme. Po večeři přišla vychovatelka a říká: ,Kdo umí dát nástup? Do prkýnka, nikdo se neumí ozvat?‘ Já jsem se na to přihlásila, dostala jsem nějakou odvahu. Říkala jsem si: ,Nástup, to nic není.‘ Přihlásila jsem se, že to zkusím. Dala jsem všechny nastoupit do řady a odchod do koupelen. Oni mě najednou začali poslouchat. Vychovatelka přišla a říká: ,Ode dneška seš velitelkou té a té skupiny.‘ Vykulila jsem oči. Ona říkala: ,Nikdo tady není schopnej, tak aspoň ty.‘ Nevěděla jsem, co to znamená, co to má bejt. Ale vlastně jsem byla jejich pomocníkem. Když vychovatelky chtěly bejt o samotě, dát si kafíčko, v klidu si pokecat, nechtěly nás vůbec vidět, od toho jsem tam byla já, abych dělala dozor nad ostatními, aby byli všichni v klidu. V tomhle jsem jim byla nápomocná.“