Alois Dostál

„Tak v pekárně měli hotovo, takže šli do krámu a táta tam pro maminku vážil do sáčků po kilech třeba cukr, mouku, protože tenkrát, když to kupoval, tak mu to vozili v pytlích. Sedmdesát pět kilo – pytel cukru. A ty babičky, tam u nás třeba byla cukrovka, pěstovala se, takže cukr moc nekupovaly, tak půl kila, aby měly na buchty. Mohla si toho koupit tři kila, jenže to bylo hodně peněz. Neměly peníze. Takže takhle to tam rozvažovali. A uslyšeli takový hukot, bylo to v třicátém sedmém roce, a otec mi potom říkal, že to už tam z Pardubic na Prahu přelétala vojenská letadla, v Pardubicích je velké vojenské letiště. Takže jsme je tam pozorovali, byla tam prostě nad námi trasa a shodou náhod jeden náš příbuzný byl letec, a on když byl nad Němčicemi, tak zamával křídly – takhle. Sem tam, sem tam. A my kluci jsme byli třeba na střeše baráku, aby nás Venda viděl. Tak – že letí letadla a to je ten hukot. A Vlasta říká tátovi: ‚Šéfe,‘ i kamarádi mu říkali šéfe. ‚Šéfe, já se jdu podívat na dvůr, to musí být hrozně letadel!‘ Vyšel ven na dvůr a viděl kouř ze stodoly. Tak vlétl dovnitř a říká: ‚Hoří nám stodola!‘“

„V devětatřicátém, nebo možná v osmatřicátém, na podzim, když nás tady obsazovali, nebo – vím, že pak ještě poletoval nějak sníh. Když už to takhle vypadalo, tak lidi si dělali zásoby, protože bude válka. No tak otec mě vzal a jeli jsme do Kolína, do okresního města. Tady v Kolíně jsem byl možná jednou nebo dvakrát jako malý, když tady bylo posvícení, nebo jarmark, jak se tomu říkalo. To nás dědeček vzal a koupil nám vatu a já nevím, na houpačky, všechna vnoučata. No všechna – měl čtyři. A jak se říká Kolínečku, Kolíne, stojíš v pěkné rovině, tak v Kolíně není rovina ani na náměstí. To je všechno do kopce. Do největšího kopce je ulice Kouřimská. Je to opravdu takhle do kopce. A tam byl na levé straně obchod s oděvy. Žid Audolenský. Dneska jsou tam akorát mosazné cedulky před těmi krámky tady v Kolíně, udělali mosazné cedulky se jmény – a to je celý Kolín. Skutečně, jako obchodníci tu většinou byli židé. No, a tak jsme tam šli, opruboval mi to… Už tam stála po okraji nákladní auta a za každým zapřažené dělo. Už ti Němci tam byli. A plné náměstí. Shromážděná auta. Wehrmacht. A když jsme vyšli ven, já si to pamatuju, že táta říká: ‚To jsou němečtí vojáci.‘ Mě to nezajímalo. Víte proč? Já jsem měl zimníček. Tenkrát se nosily kalhoty napůl krátké a napůl dlouhé. To bylo pod kolena punčošky, šněrovací boty. A já jsem šel do náprsní kapsy toho zimníčku. Představte si, co tam bylo! Taková knížečka, na jedné straně zrcátko a na druhé straně hřeben, jako v zásuvce. No to bylo něco pro mě. Já, kdyby nás tady Němci stříleli, tak mě to nezajímalo. A to je moje krásná vzpomínka.“