Jiří Drofa

„K tomu přišel Tomáš Baťa, který měl neomylný instinkt ve výhodách prvkové typizace. Celé to dospělo k tomu, že chtěl, aby zedník, dělník, jakýkoliv pracovník na stavbě, když přijde, tak musí mít nachystanou promyšlenou práci. Musí mít materiál, nářadí a nesmí ztrácet ani minutu přemýšlením. A tam se vyvíjí baťovský duch. Ať to byla stavařina, obuvnictví, strojařina a nakonec se pustili do letadel. Tato generace dvaceti- pětadvacetiletých kluků, kteří přišli s několikaměsíční praxí od různých lokálních stavitýlků, mezitím dospěla do stadia, že byla schopná vést samostatnou stavbu v zahraničí se všemi důsledky a výhodami, které s tím byly spojené.“

„Oni [architekti] počítali generelie a projekty, ale vždycky tam byl důležitý rozpočet. Třeba Karfíkův mrakodrap, zlínská ‚Jednadvacítka‘, to byla vizitka funkcionalismu. Ale když to Karfík dostavěl, tak mu vytkli, že tam má příliš drahé podlahy. A ty se dělaly v Napajedlích ve Fatře, to byl Zlínolit. A [ředitel] Čipera poslal Karfíka pracovat na tři měsíce do nákupu, aby si uvědomil, za co firma utrácí.“

„V roce 1989 ve Zlíně mi přinesli podepsat dokument, s čím nesouhlasím. Přinesl mi to mladý kluk a povídá, že je u nás špatný vzdělání. Tak jsem řekl: ‚Já ti to podepíšu, ale tohle ti škrtám, protože vzdělání je u nás dobrý. Já jsem to viděl u kluků Američanů, kteří seděli vedle mě. A tomu, kdo ti to tam napsal, řekni, že je blb.‘ Praxe byla rozumná, vlastně jsem se vrátil k těm Baťům. Když jsem začal kreslit něco navíc, architekt mě hned upozornil: ‚Jiří, to, co tady vidíš, to nejsou stavby, které jsou v Americe běžné. A pokud jim nakreslíš složitý detail, tak tu stavbu nepostavíš. Protože padesát až šedesát procent nákladů stavby dělají platy a mzdy. A jestli ty dáš dělníkovi takový složitý detail... On umí jen to, co má standardizované, a když má dělat atypický detail, tak to nezaplatíš.‘ A tak jsem si říkal, že Baťa to věděl už v roce 1920. A proto ty výsledky ve Zlíně byly.“

„To byl ředitel, který působil ve Zlíně především během nacistické éry. Snažil se pod pokličkou dělat různé věci, aby do toho Němci neviděli. Vyváželi místo nových fabrik náhradní díly, dá se říct, že taky sabotovali. Pomáhali různě odboji a partyzánům. Když bylo Slovenské národní povstání, tak partyzáni je hodně podporovali. Německý správce, který u toho byl, kterého si Baťa vlastně vytáhl, ten to tušil a zavíral nad tím oči.“

„To bylo těžké, skutečně těžké rozhodování. Firma, kde jsem pracoval, mi práci nabízela, a dokonce že mi nějak pomůžou získat zelenou kartu. Na druhou stranu jsem v Bel Campu viděl staré baťovce, kteří byli ve věku šedesát pětašedesát let. Děti měli už pryč, a pokud nebyli svobodní, tak tam byli sami dva. Z podniku mi psali, ať se vrátím, protože pod tím byli podepsaní lidé, kteří mi to tenkrát v osmašedesátém podepisovali. A když jsem se podíval na kluka, stavaře, který seděl vedle mě, jakou má praxi, tak jsem si řekl: ‚Všude je chleba o dvou kůrkách. Tady se celý život plácat v nějakém prostředí, když na druhou stranu doma jsem v podniku, který pracuje v zahraničí. A když se vrátím s angličtinou, tak tam šanci mít budu.‘ Bylo to do poslední chvíle těžké rozhodování a kontakt s rodiči jsem samozřejmě neměl. Nešlo se dohadovat – zůstaň, nezůstaň. Tak jsem se nakonec vrátil. Tenkrát nasazovali Jumbo Jety 707. Tak jsem si ho objednal a letěl jsem do Paříže. A pak jsem si dal ještě měsíc na cestu vlakem domů. Když to teď v tomhle věku zpětně vezmu, tak jsem nelitoval.“