Jiří Dubský

„Jeden zážitek z toho mám. Maminka tátovo, babička bydlela nad náma v domě. Chtěla, abych na ni měl nějakou památku, a střádala mi na hodinky – a ne nějaké Pobědy, ale chtěla pro mě švýcary. Táta měl ty známosti, tak říkal: ‚Babi, já Jirkovi ty hodinky seženu.‘ – A že je dostanu někdy v těch dvanácti třinácti letech. Babi na ně střádala, měla ty peníze uložené, a přišla měnová reforma. A tenkrát už táta říkal, že by stály tolik a tolik, to se pašovalo, nebyla sranda to sehnat. Takže už na to peníze měla – a byla měnová reforma. Táta ty hodinky sehnal, ale už za cenu v nových penězích. A vím, že babi říkala, že jí najednou čtvrtina na ty hodinky chyběla. Prostě o ty peníze přišla. Táta ty hodinky zaplatil a dodnes je mám.“

„Bylo houkání a automaticky vědělo se, že se musí do sklepa. Mámy měly připravené ruksaky, kufry, tašky s tím nejnutnějším, co se bralo s sebou dolů do sklepa. Někdy ten nálet odhoukali, protože třeba letadla letěla jinam. Ale poslední nálet, co jsme zažili a padlo to stopadesát metrů od nás do baráku, tam to vybuchlo, barák to rozbouralo a zahynuli tam lidi. Ta tlaková vlna rozmlátila vše, co nebylo otevřené, tak bylo venku, a v té hospodě pod námi, tak všechny láhve byly rozbité. Byl to neskutečný rambajz. Máma mi pak vyprávěla, že si myslela, že zásah jsme dostali my. A ten děs, co v tom sklepě byl, jsem nevnímal. Byl jsem tam já, máma, babička, táta nevím, jestli tam s náma byl. No to bylo dost hrozný, ale přežili jsme to. Potom byl nálet na Škodovku, ale to naše čtvrť už byla úplně mimo.“