Vladimír Dušek

„Pan Bureš tátovi v kuchyni povídá: ,Ještě včera u mě byli mladí Čech a Hrdý. A ráno jsem jim řekl: Mládenci, musíte ještě večer sednout na vlak a jet nazpět do Drážďan a tam nastoupit.‘ Tam byli nuceně nasazení. A oni ho poslechli a tím se zachránili. Po válce se Čech oženil do Miřetic a Hrdý do Mlýnska nebo do Skuče. Takže ti se zachránili tím, že ho poslechli, sedli na vlak a jeli.“

„Viděl jsem, jak nacisté shromažďovali lidi do aut, aby je odvezli z Ležáků a jak zapalovali ty baráky a jak tam místní museli nazpět vracet všechen materiál, který si s sebou chtěli vzít. Ti lidé tam byli při tom, když zapalovali jejich baráky. My jsme přišli až na konec, když to vše bylo na odjezdu. A kolik tam přibližně bylo vojáků? Myslím, že nejméně dvě stě. A obyvatel bylo třicet ženských, třicet chlapů a asi deset dětí. Přijelo několik nákladních aut a všechny naložili a odvezli je do Pardubic. V Pardubicích je postříleli a v krematoriu pak spálili. Děti dali třeba do Polska nebo je dali dohromady s Lidickýma, ale všechny děti, kterým už bylo kolem čtrnácti patnácti let, postříleli. Některé ženy nechali, aby hlídaly děti, ale jinak je také zastřelili. V Pardubicích v Zámečku se najdou sloupy, jak k nim byli uvazováni a jak je tam stříleli. Pět lidí střílelo do každého jednotlivce!“

„My jsme se tam dostali přes potok tak, že jsme lezli lesem nahoru, až jsme přišli k té straně na kopci, kde byly veliké kameny a stromky. Tam jsme mezi ně lehli a nikdo nás neviděl. To bylo asi tak půl sedmé, půl osmé večer, což jsme poznali podle toho, že těch pár kusů dobytka, co měli v Ležákách, už odvezli do Dachova, což byla jejich obec. Ale v ten moment na nás přišel trochu strach, že když nás tam chytnou, tak nás také odvezou, protože jsme viděli, jak odváželi poslední zbytky žen a mládeže z toho prostředka vesnice. Takže jsme měli také strach, jak to s námi všechno dopadne. Jenže Mirek byl statečný; my jsme spolu chodili do školy, do jedné třídy. Byli jsme nazí v trenkách, bosí. Už se začalo stmívat, bylo po osmé hodině. A teď tam byl nějaký ,befel‘, kterému jsme rozuměli, protože jsme se za války museli učit německy - aby se ti esesáci připravili k odjezdu a aby je všechny naložili a jeli s nimi na Pardubice. Takže všechno stáhli a nasedli do aut. Na tu silnici jsme dobře viděli, a tak jsme si říkali, že by to mohlo být dobré. A taky jo. Oni se stáhli a odjeli a už tam nikdo nezůstal, akorát na té části směrem na Dřeveš se někdo pohyboval. Tak jsme ještě půl hodiny počkali a zase tou cestou, jak jsme se tam dostali, jsme nazpět vlezli do toho potoka a šli jsme na Dubovou a odtamtud jsme přes Miřetice polními cestičkami přišli v deset hodin domů.“

„Já bych tak řekl, že ty odvody pro ty Němce a pro ty (komunisty) byly stejné. Ale to záleželo vesnice od vesnice; u nás nebyl nikdo vystěhovaný, nic takového neexistovalo. Můj táta s těmi lidmi byl kamarád. Táta byl ve vesnici největší zemědělec. A ze začátku tam byly pořád takové řeči, že jestli by se neměl vystěhovat. Jenže nikdo neměl odvahu, protože každý mu byl nějakým způsobem zavázaný. A Váchovi taky, nikdo nic. No prostě skromná rodina, pracovitá rodina, všechno.“

[Znali jste se ve vesnici s Němci osobně?] „My jsme tam Němce neměli, u nás jen projížděli. Byla tam hospoda, kde pořád chtěli nějakou pomoc jako chleba a takové věci – a to ještě před koncem války, tři roky před jejím koncem. A u tohohle místního hostinského, který uměl výborně německy, se poslouchala Svobodná Evropa (muselo jít o jiný zahr. rozhlas, SE začala vysílat až r. 1951, pozn. ed.). Ale když Němci odjeli, tak se musel schovat, protože takoví ti ,vybláznění‘ ho chtěli zabít. Chodilo se tam poslouchat zakázané rádio a pak že prý držel s Němci! Jenže tam byl kulečník a on se přes ten kulečník a plot dostal k hospodáři do vedlejší chalupy a do stodoly, kde se zavrtal do slámy a schoval. Můj strýc byl starostou v sousední vesnici a ten se to druhý den ráno dozvěděl; a pustil se do toho a dal to všechno do klidu. Řekl, že to je přece všechno hloupost. Přitom ten útok na hostinského vyprovokoval soused, který sám chodil s Němci vybírat od místních obilí. A také s nimi chodil z Chrudimi z gestapa jistý Strnad, který sám říkal: Lepší deset holubů než jeden strnad na dvoře! Tedy lepší je odevzdat rovnou zásoby, než aby Strnad vkročil na dvůr. Po válce dostal Strnad deset let basy. A tenhle náš soused s gestapáky chodil - a potom chtěl toho hostinského zlikvidovat! Takový byl – nejdřív chodil s Němci vydírat a pak…“