Mgr. Libor Dvořák

"Vlastně jsem na rusistickou dráhu vykročil přesně před pětapadesáti lety. Teď jsme si připomínali pětapadesáté výročí 21. srpna, sovětské okupace naší země. A přesně v té době jsem se dostal na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde jsem posléze vystudoval obor filozofie – ruština. Do smrti nezapomenu na první seminář s naší tehdejší odbornou asistentkou, paní Evou Boučkovou, která pronesla historickou větu, jež víceméně rozhodla o mé další kariéře. Když jsem byl na vážkách, jestli ta ruština a ten ruský svět je to pravé ořechové, čím by se měl člověk zabývat, tak paní Boučková řekla: 'Milí kolegové, uvědomte si, že ruština, ruská kultura a ruská literatura za tohle vše nemohou.' Svatá pravda, zjišťuji to celý život a zjišťuji, že profesionální dráha rusisty je velmi důležitá z toho důvodu, že kupříkladu ta literatura vám objasní i ledacos z toho, proč jsou Rusové takoví, jací jsou. Proč dnes vraždí na Ukrajině, kde se to v nich bere, jak je možné, že národ, který přinesl světu takovou kulturu, takovou hudbu, takovou literaturu, takový balet, dejme tomu, takové divadlo jako právě Rusové, jsou na druhé straně ti zuřiví šovinisté, kteří – jak říkával pan prezident Havel – mají jeden velký problém, a to, že nevědí, kudy vedou jejich hranice. To, jak vidíme, trvá doposud. Abych se vrátil na začátek té myšlenky, obzvláště literatura opravdu hodně pomáhá v tom, jak objasnit nejenom sobě, oč tady jde."

"Rozhovor s Lukašenkem vznikl nesmírně zajímavě. Bylo to, tuším, v roce 1998. Tenkrát jsem dělal editora nedělní zahraniční Jednadvacítky, kde jsme měli jako hosta Zenona Pašniaka nebo nějakého jiného opozičního politika, žijícího tehdy už na Západě, takže jsme ho měli v živém přenosu. A druhý nebo třetí den nato mi zavolal rozhořčený tiskový tajemník běloruské ambasády, který mi říkal: 'Pane redaktore, no co tohleto mělo být? Kdybyste chtěl vědět, jaká je skutečná běloruská situace, tak by vám na vaše otázky rád odpověděl sám náš pan velvyslanec. Nebo dokonce pan prezident.' A já jsem říkal: 'Pane tajemníku, velvyslanec ne, diplomaté k nám vůbec chodí málo. Ale pan prezident, ten by mě věru zajímal.' Tak jsem tenkrát utíkal za tehdejším šéfredaktorem, nyní končícím ředitelem zpravodajství Zdeňkem Šámalem, tehdy čerstvě bývalým dopisovatelem České televize v Moskvě, a říkal jsem mu: 'Zdeňku, představ si, že se naskýtá takováhle příležitost!' On říkal: 'No to je ohromné, tak jedeme!' Já na to: 'Tak já mu asi sestrojím nějaké otázky.' A Zdeněk mi velmi poučeně řekl: 'No to bych snad ani nedělal. Stejně bude říkat, co bude chtít.' Tak to nakonec také dopadlo. Já jsem přece jenom nějaký scénář připravil, odeslal na běloruskou ambasádu, půl roku bylo ticho po pěšině a najednou jsem zjistil, že máme možnost se Zdeňkem a s kameramanem do toho Minska odjet. Pravda je, že jsme potom přímo v Minsku na ten rozhovor ještě asi týden čekali. Ale potom nás baťka přijal, choval se tak, jak jsem od něj byl zvyklý – s noblesou takového číšníka třetí cenové skupiny. Ale zajímavé bylo, že k nám opravdu, jak Zdeněk správně tušil, držel takový monolog, dlouhý asi hodinu dvacet. Fakt je, že asi dvojnásobně překročil původně slíbenou dobu. A ten rozhovor skončil najednou – Alexandr Grigorjevič pohlédl na hodinky a říkal: 'Chlapci, nezlobte se, já už musím běžet. Já jsem pracujícím slíbil, že si s nimi dneska zahraju fotbal, tak už musím jít.' Takhle to celé dopadlo. Ale nakonec to byl velmi zajímavý rozhovor. Vím, že jsme z toho se Zdeňkem nastříhali asi čtyřicetiminutový dokument, ve kterém jsme použili ještě další své záběry, třeba anketu z minských ulic, kde bylo jasně vidět, jak se ti nešťastní Bělorusové obávají mluvit, zejména se zahraničními – a ještě ke všemu televizními – novináři. Byli jsme také zavlečeni na nějaký průmyslový podnik, aby nám ukázali, jak žije dělnická třída. Tam jsme taky něco natočili, ale opravdu nejzajímavější z toho asi byla ta minská ulice, víte?"

"Táta samozřejmě o politice mluvil, velice se nás snažil vychovávat k obrazu svému. Brácha je dnes už úplně slepý, ale byl slabozraký už od mládí, tak se od mládí živí jako simultánní tlumočník z ruštiny a angličtiny. A táta nám jednou oběma řekl historickou větu: 'No tak, chlapci, nevychoval jsem vás k tomu, k čemu jsem chtěl, ale v tuhle chvíli mi postačí alespoň to, že jsem z vás vychoval slušné lidi.' Já jsem mu říkal: 'No tak vidíš, a právě proto nemůžu na tu tvou víru přistoupit.' Zajímavé bylo, že otec, řekl bych, daleko racionálněji než máma snášel ten pád komunismu v devětaosmdesátém roce. A dokonce jsem měl takový pocit, že prostě prošel jistou sebereflexí a že řekl: 'No jo, no, my jsme spoustu věcí zvorali, to je marné, tak máme, co jsme si zasloužili.' Což mi připadá docela poctivé. Na druhé straně je pravda, že si vzpomínám třeba na epizodu, jak brácha nešel k nějakým doplňovacím volbám nebo volbám do národních výborů nebo do nějaké takovéhle blbosti, a rodiče doma našli jeho volební lístek založený v nějaké knize. A vznikl kolem toho strašný mumraj. Brácha se rozběsnil a řekl: 'Já mám volební právo, nikoli volební povinnost.' Měl jsem pocit, že ti nešťastní komunističtí rodiče mu v první chvíli ani dost dobře nerozuměli, ale potom pochopili, oč mu jde, tak to celé zkrátka a dobře nějak utichlo. Jenom tím dokládám to, že by samozřejmě bývali lpěli na tom, abychom v té tátově partajnické dráze pokračovali, což se tedy věru nezdařilo."