„Přijeli jsme do Bratislavy, tam už byly transparenty, Dubček a sláva. Tak jsme byli rádi, že jsme doma, ale jízdenky jsme neměli, protože jsme měli jízdenku jenom na hranice Bulharska. Přišel průvodčí a ptal se, kde máme jízdenky, že si musíme koupit nové jízdenky. My neměli ani peníze, nic, nic, protože jsme měli letět domů letadlem. Mávnul rukou a dojeli jsme do Prahy navečer. To byl šok. Vystoupili jsme z vlaku a před nádražím v tom parku u Wilsoňáku stály tanky, ruský vojáci. Vylezli jsme z vlaku, nejdřív se šli najíst do restaurace a pak že pojedeme domů autobusem, jenomže autobusy taky nejezdily. Naštěstí jsme chytili první autobus, který do Liberce jel, vlezli jsme do něj a dojeli do Liberce. Tam nás přivítali rodiče, respektive já už měl jenom maminku, ale rodiče Jitky nás přivítali a říkali: ‚Proč jste tam nezůstali? Mohli jste zůstat v Jugoslávii anebo jet do Vídně.‘ No tak my jsme řekli: ‚Přece vás tady nenecháme.‘.“
„(Měnová reforma) nás zasáhla, protože moje nevěsta Jitka měla založené spoření. Spoření jí mělo být daný ke dni sňatku nebo tak nějak. A protože přišla měnová reforma, tak všechny úspory byly přepočítané jedna ku padesáti. To znamená, že když jsme se brali, tak otec manželky Jitky přinesl vkladní knížku a říkal: ‚Tady ti předávám věno, které jsem dvacet roku šetřil, abych ho předal manželovi.‘ A bylo z toho 167 korun. 167 korun věno.“
„Přes Pardubice táhly obrovské drény německého vojska od východu na západ na Prahu. Ty drény už byly demoralizované, už věděli, že prohrávají válku a že to je ústup a prchání vojsk na západ. Většinou jely jenom povozy s koňským spřežením. To byly nepřetržité fronty vojsk, jak se pohybovaly přes Pardubice. A my jsme s bratrem dokonce jednou přiskočili k vozu, na kterém seděli vojáci, a vzali jsme jim pušky a oni si je nechali vzít. Takže jsme měli také zásluhu na odzbrojování německé armády.“
„Byl nějaký dramatický závěr války, když přicházela Rudá armáda do Pardubic? Máte nějakou vzpomínku?“
„Mám, protože jsem v té době hrál na harmoniku, pianovku jsem měl. Když přišli Rusové, harmonika byla obrovským pojítkem a musel jsem jim hrát. Pamatuju si, že jsem jim hrál dva dny a dvě noci nepřetržitě a furt noví a noví přicházeli. U komandatury jsem dělal překladatele, protože jsem se poslední rok války učil ruštinu. Tak jsem byl zaměstnaný jako tlumočník při komandatuře, a tudíž jsem tam hrál a překládal a byl jsem tam vlastně zaměstnaný několik dní.“
„Tehdy to byla strategická silnice – nejkratší spojení Praha s Varšavou. Počítalo se s tím, že kdyby začala válka – tehdá se strašilo s válkou –, takže tamtudy pojedou tanky. A všechny ty zatáčky musely být dlážděný kostkama, protože ty tanky, když by v zatáčkách zabrzdily ty pásy, tak by ten asfalt vytrhaly, takže všechny zatáčky byly dlážděný. A jinak to bylo všechno asfaltový silnice. A zatáčky byly dlážděný kostkama. Dneska to je samozřejmě všechno vyasfaltovaný, dneska tam už žádný kostky nejsou, jsou tam všechno asfaltový silnice. Ale tenkrát to holt bylo takhle jako strategická silnice mezi Prahou a Varšavou, nejkratší. Takže to byla kostková dlažba.“
„Já jsem měl kancelář na obci, v přízemí mně dali jednu místnost, takže jsem měl výhled z okna na takový náměstíčko. A najednou v sobotu na tom náměstí byly trhy, takovej velkej jarmark. A já jsem koukal z toho okna, pracoval jsem tam, psal jsem deník. A najednou koukám, že tam vedl řezník krávu, kterou tam koupil na tom trhu, protože tam se prodával i dobytek. Tak koupil krávu a vedl ji na porážku. A ta kráva zřejmě měla nějakou špatnou předtuchu a v průjezdu v tom domě, co bylo to řeznictví, tam se mu vytrhla a vyběhla po schodech nahoru do tanečního sálu. To bylo řeznictví a zároveň hospoda, že jo. A přebíhala ten taneční sál a viděla otevřený okno, tak běžela k tomu oknu jako k takovýmu únikovýmu bodu. A když doběhla k tomu oknu, tak chtěla zabrzdit, ale ty kopýtka se jí smekly po těch parketách a ona prolítla tím oknem a z toho prvního patra spadla, udělala kotrmelec a spadla na zem. Samozřejmě naštěstí nikoho nezabila, protože tam bylo spousta lidí, ale naštěstí zrovna spadla mezi lidi tak, že nikoho nezabila. Ten řezník samozřejmě vyběhl, ona byla otřesená tímhle. Ten řezník ji tam hned podřízl a odtáhnul ji do řeznictví do toho zadního traktu, kde měl porážku, kde měl původně tu krávu porazit. A takhle jsem vlastně zažil, jak kráva skočila z okna z prvního patra.“
„To jsme byli v Pardubicích, a tam jsem zažil celkem tři nálety v těch Pardubicích. První byl v noci, to byl takový nálet na okraji Pardubic. A zřejmě ten nálet byl špatně organizovanej a nebyl zacílenej na správný místa, kde měl bejt. Ten první nálet byl zacílenej na okraj Pardubic na takovou čtvrť vilovou. A moc se toho nestalo. Ale ten druhej nálet potom a třetí nálet, ty už byly zaměřený na nádraží a na Fantovku, což byl fabrika na benzin, na výrobu benzinu. A ten byl takovej už velikej… To bylo nějak poledne, kolem poledne, a ten nálet vlastně zničil nádraží a tu fabriku na ten benzin.“
Stanislav Dvořák se narodil 12. ledna roku 1928. Za svůj život se mnohokrát stěhoval. Jeho otec byl vyučeným pekařem, ale pracoval i jako vrátný v hotelích nebo na stavbě, po jistý čas byl důsledkem velké hospodářské krize 30. let 20. století nezaměstnaný, a rodina tak zažila měsíce chudoby. Po vypuknutí druhé světové války musel pamětníkův otec půl roku až rok pracovat v Německu, než se mohl vrátit do Pardubic, kde rodina přečkala válku a kde také zažila nálety amerického letectva v roce 1944. Po roce 1945 mohl Stanislav dokončit průmyslovou školu v Liberci, kde odmaturoval, a poté nastoupil do práce jako stavbyvedoucí. Pamětníka i jeho ženu výrazně postihla měnová reforma roku 1953, kdy přišli o naspořené peníze na budoucí bydlení a vybavení domácnosti. Po roce 1968 byl Stanislav Dvořák vyloučen z komunistické strany a propuštěn ze zaměstnání, jelikož nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Během komunistického režimu neměl jakožto syn bývalého živnostníka dovoleno jít studovat na vysokou školu, kterou tedy dochodil až po sametové revoluci. V roce 2022 žil Stanislav Dvořák v Liberci. Pamětníka jsme mohli natočit díky podpoře Libereckého kraje.
