Věra Dvořáková

* 1953

  • „Když jsem za [otcem] přišla na nádraží poprvé, zvedal telefon. Stouply mi slzy do očí, protože jsem zažila naprosto nabité přednáškové síně na univerzitě v Bochumi a viděla jsem ho, jak křižoval Německem, aby pomohl studentům, a teď zvedal šraňky a hlásil se jako stavidlo dvě. A táta mi říká: ‚Co je? Co se děje?‘ A já jsem odpověděla: ‚Tati, to je hrozný, tebe poslouchalo takových studentů napjatým dechem a ty teď zvedáš šraňky!‘ On se tak na mě podíval a povídá: ‚Víš, když nejde o život, tak jde fakt o hovno.‘ A zvedl šraňky a šel dál. Já jsem tam zůstala jako opařená a ještě dnes se mi skoro derou slzy do očí, když si na to vzpomenu.“

  • „V té době dělal právě v Odeonu, když byl proces s Miladou Horákovou. Všechny zaměstnance vyhnali na dvůr a měli zvednout ruku na znamení, že jsou pro smrt Milady Horákové, což bylo strašně stresující. Na všechny tam dohlíželi, a tak ruku zvedli. [Otec] tam byl s jedním kolegou, a když z toho dvora přišli, navzájem si plivli do tváře, aby se nějakým způsobem srovnali s tím, že budou započítaný mezi lidi, kteří zvedli ruku pro smrt Milady Horákové.“

  • „Moje máma chtěla podepsat Chartu 77. Kamarádila se v té době s historikem Karlem Bartoškem a oni s tím dělali trochu tajnosti, přestože chodila do stejné hospody, k Medvídkům. Bylo v tom určité elitářství, což říkám nerada, protože si chartistů vážím. Máma říkala: ‚Karle, neblbni, já to chci podepsat, přines mi ten text.‘ Nepřinesli. Přestože byla u výslechu v Bartolomějské a já jsem přepisovala na stroji různé materiály, k podpisu Charty nebylo jednoduché se dostat. Máma Chartu opravdu chtěla podepsat, ale nebylo jí to umožněno.“

  • „Táta odcházel buď 18. listopadu v sobotu, nebo 19. listopadu v neděli na schůzi Kruhu nezávislé inteligence. A v momentě, kdy zavřel dveře bytu, se mi podařilo chytit Svobodnou Evropu. V rádiu hlásili, ať varujeme členy Kruhu nezávislé inteligence, že místo schůzky je obšancované, že na příchozí čeká Státní a Veřejná bezpečnost. Pamatuji si, že jsem propadla šílené panice – tátovi bylo přes šedesát a já jsem dostala strašný strach, že ho zavřou nebo zmlátí. Představa, že mi někdo sáhne na tátu, který přežil Osvětim, byla hrozná, ale nezbývalo než čekat. A on nešel a nešel. Účastníky setkání opravdu zavřeli, a pak je pustili. Otec to strávil na Veřejné bezpečnosti, ráno přišel domů, smál se a říkal: ‚Asi budu slavnej, protože ti poslední, co jsou zavření, když padají režimy, pak vstupují do dějin.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 18.10.2014

    (audio)
    délka: 01:52:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Už jako dítěti mi vrtalo hlavou, proč má táta na ruce vytetované číslo

Věra Dvořáková (současná fotografie)
Věra Dvořáková (současná fotografie)
zdroj: Pamět národa - Archiv

Věra Dvořáková (rozená Fraňková) se narodila 2. března 1953 v Praze do česko-židovské rodiny. Otec a dědeček byli za války vězněni v koncentračních táborech - jeden pro svůj židovský původ, druhý z politických důvodů. Rodiče Věry Dvořákové byli čeští rusisté. Otec, Jiří Franěk, v šedesátých letech přednášel na FF UK a posléze na univerzitách v západním Německu. Kvůli normalizačním čistkám rodiče přišli o zaměstnání a museli vykonávat nekvalifikované práce. V sedmdesátých a osmdesátých letech se rodina stýkala s českými disidenty a pomáhala opisovat i šířit ilegální materiály. Během normalizace Věra Dvořáková vyučovala ruštinu a tělocvik na pražských základních školách. Po sametové revoluci se stala členkou ODS. V současné době je předsedkyní Židovské liberální unie.